Většinou chodím jako ochranář po přírodě a připadám si jako takový vlk samotář. Lesy a skály Českého ráje k tomu vysloveně vybízejí. Jenže já k tomu mám možná ještě zvláštní dispozice. Myslím duševní, jinak snad vypadám celkem normálně. Někdy se odvážu, ale strašně málokdy. Teď si ani nevzpomenu, kdy naposled. Jenom vím, že to bylo v lese. Takže taky k prdu, nikde žádná společnost. Chtělo se mi zpívat, popíjet, seznamovat se a družit se. Tehdy, když jsem to měl naposled, jsem zpívat v lese nemohl, ani jen tak pro sebe, protože byl čas (teď se možná budete smát, pokud až teď), kdy laňky vyvádějí mladý. A to já musím být úplně zticha, abych je nerušil. Tak takový vlk samotář já jsem. A takové podmínky mám k tomu, abych to dál rozvíjel.
Už jsem myslel, že to bude jenom takhle, že se ani neseznámím, nikoho nepotkám. Když tu jsem potkal ji, Pražačku.
Byla na Hrubé Skále na nějakém školení. Většinou ale jezdila na kole po širokém okolí. Dali jsme se do řeči. Ukázal jsem jí arboretum, kde máme nejrůznější stromy. Ukázal jsem jí taky rybníky – Věžák, Nebák, Krčák, Rokytnický, Bažantník. Pořídil jsem si kolo kvůli ní, ale dělal jsem, že už ho mám několik měsíců, aby to nebylo trapný. Čím víc jsem jí z těch krás ukázal, tím mi připadaly zbytečnější. Jako třeba to arboretum a v něm ty nejrůznější dřeviny. Nebyly k ničemu jinému, než abych je mohl ukazovat jí a říkat jí, jak se o ně staráme, my z ochrany, a jak příroda je pro nás všechny strašně důležitá.
Chtěl jsem se s ní procházet a držet se přitom za ruce. Ale ona byla taková nervózní, rozhlížela se do všech stran, a pokud se odněkud blížil byť jediný člověk, pokaždé se mě rychle pustila. Přitom jsem neměl pocit, že by mluvila o svém manželství s nějakým entuziasmem. Spíš o něm mluvila jako o něčem, s čím se naučila žít. Jako můj kamarád Láďa Pohanka mluví o své lupénce. Nějak mě svým ženským instinktem prokoukla. Poznala, že za ní vlastně pálím. Věděla to omně dřív, než jsem to o sobě věděl já sám. Jednou jsem jí pod jasanem ztepilým (fraxinus excelsior) dal pusu a bylo to. Druhý den odjela. Což o to, bylo to v plánu. Jenže kdy já se dostanu do Prahy? Ale copak není tohle důvod?! Příroda počká, zvláště když příroda ve mně se dožaduje jí a jenom jí.
Udělal jsem si tedy plán, že navštívím na jeden den hlavní město. Dal jsem jí s předstihem vědět. Chtěla se setkat, a když jsem nějak vykoktal, že bych s ní chtěl být sám, tak řekla, že s tím tak nějak počítá a ať to nějak zařídím.
Zařídit jsem to neuměl, ale do Prahy jsem jel. Z okna vlaku jsem si prohlížel lesy a remízky v polích a pozoroval odlesky slunce v hladinách rybníků. A cítil jsem, že se dostávám neodvratně do jedné ze svých samotářských nálad. Věděl jsem, že bych se asi měl těšit, ale nedovedl jsem si vůbec navodit ten odpovídající pocit. Chtělo se mi vystoupit a jít pomalu úvozem.
Když jsem vystoupil v Praze, připadal jsem si jako ryba na suchu. S pomocí místních a mapy jsem se nějak dostal ke kavárně, v níž jsme si dali s mou Pražačkou sraz. Malinko jsem se zpozdil. Seděla už uvnitř. Viděl jsem ji oknem. Najednou jsem měl nepříjemný pocit, že s touto ženou nemám nic společného. Možná pár okamžiků, které jsme prožili v místech, kde se cítím víc svůj. Přemýšlel jsem, jestli mám vstoupit do kavárny. Jestli bych ji mohl jen pozorovat a poslouchat. Která žena ale o tohle stojí? Na schůzce, kde se má něco stát!
Koukal jsem na ni skrz okno kavárny. S uplývajícími minutami se zdála víc a víc roztržitá. Z rozjímání mě vytrhlo zvonění mobilního telefonu. Komu jsem taky čekal, že volá, když jsem ji viděl dávat mobil k uchu? Vypípnul jsem příchozí hovor. A rychle jsem se vydal neznámou ulicí směrem pryč. Zabloudil jsem, ale nádraží jsem nakonec našel. Sedl jsem na vlak a odjel zpátky do přírody.
O autorovi| příběh Floriána Hlávky napsal Petr Vydra
