Dobu politického vření, vzedmutých emocí, nadějí a rychlého střízlivění připomíná dokumentární publikace Jiřího Svejkovského Čas marných nadějí. Detailně popisuje zpravodajské vysílání od ledna 1968 až po srpen 1969 v osobním pohledu a svědectví tehdejších pracovníků Československé televize.
Roky 1968 a 1969 jsou už hodně vzdálené, nicméně snad v povědomí i lidí mladších zůstávají coby milníky naší nedávné historie. Jejich účastníci si tehdejší události pamatují samozřejmě po svém, podle toho, v jakém věku a v jaké životní situaci je prožívali i vzhledem k tomu, jak dalece objektivní reflexi jim svědomí dovolí. Lidé z televize (tehdy, jak známo, byla jediná, stejně tak jako rozhlas) byli u všeho podstatného, co se dělo.
Jiří Svejkovský (* 1925) je jedním z pamětníků, zažil dva roky uvolnění a víceméně svobodného zpravodajství – v Československé televizi pracoval od roku 1967 jako ekonomický redaktor a politický komentátor, v roce 1969 z televize odešel. Využil nyní svých poznámek, písemných záznamů tehdejších kolegů, dokumentů z archivu a také dopisů, jež tehdy do televize přicházely. Komentuje dění před 21. srpnem 1968, den po dni pak rekonstruuje mimořádná vysílání z náhradních pracovišť, jež okamžitě zahájila provoz v době okupace, a konečně rekapituluje i čas zmarněných nadějí v okamžicích nástupu normalizace.
Při čtení tohoto knižního dokumentu doporučuji začít od obrazové přílohy a faksimilií dopisů od diváků. Na snímcích, často amatérských a většinou pořizovaných z obrazovky, si můžeme připomenout tváře tehdejších zpravodajů, komentátorů a hlasatelů, ale také techniků, kteří ve vypjatých okamžicích neváhali osobně zaštítit potřebu objektivních informací. Dnes to už tak možná nevypadá, tehdy nesporně prokázali srdnatost, zatímco jiní v zákoutích vyčkávali, jak se situace v okupovaném Československu vyvine.
Možná že pohnutky všech nebyly stejné, výsledkem však bylo kontinuální zpravodajství, jež spolu s rozhlasovým vysíláním (rovněž z náhradních pracovišť) mělo pro rozčilené a vyděšené lidi zásadní význam. Ukrytý přenosový vůz Z historického hlediska nejsou asi popisované události nijak objevné. Zajímavé jsou ale technické podrobnosti, odkud, jak a kdo vysílal konkrétně ve dnech sovětské okupace od 21. do 27. srpna 1968. První náhradní pracoviště bylo hned jedenadvacátého srpna ve studiu Skaut ve Vodičkově ulici v Praze (Divadlo Minor), když před studiem ČST v Plodinové burze na rohu Gorkého náměstí a Senovážné ulice už vartovala kolona sovětských tanků. Druhé mimořádné pracoviště bylo od prvního dne okupace v improvizovaném studiu v podzemí Tesy Hloubětín, další v sídle televizní administrativy v Zahradním Městě, ve Výzkumném ústavu A. S. Popova v Novodvorské ulici, kde byl ukrytý přenosový vůz, a také v rozestavěné budově na Kavčích horách. Technické zázemí v rovněž rozestavěné výškové budově na Petřinách umožnilo vyslat signál až na Bukovou horu na severu Čech. Dny to byly po všech stránkách vyčerpávající, přenosoví technici přespávali v jednom domě v Nuslích – i když o spánku se tehdy příliš mluvit nedalo, všichni byli neustále v pohotovosti.
Pozornost si po letech zaslouží svědectví vyčtené z dopisů, jež lidem z televize tehdy přicházeli. Odhlédněme od oslovení (často „Vážení soudruzi!“) a všimněme si, že se diváci se zpravodaji, hlasateli, komentátory silně identifikovali, upínali se ke zpravodajství, dojatě za ně děkovali, podporovali odpor proti okupantům. Ale také někteří hodně nevybíravě dávali průchod své nenávisti – ti se obvykle podepisovali „Lidé z hor“ nebo „posluchači a diváci z Brna“... „Během 1 měsíce se sejdeme osobně a promluvíme si s Vámi více,“ hrozil Jiřímu Svejkovskému jistý J. L. v Prahy 11 a jiní v dopisech spílali „rozsévačům nenávisti k Sovětskému svazu“. Byli to adresáti plakátů, jež tehdy špatnou češtinou nabádali: „Pražane! Zastav provokatéra!“ Pokud ještě žijí, pro ně asi knížka dokumentů o televizi v letech 1968 až 1969 lákavá nebude ani dnes.
***
Jiří Svejkovský: Čas marných nadějí Roky 1968 a 1969 ve zpravodajství ČST Nakladatelství Epocha, 2010, 117 str.
