Ministerstvo pro místní rozvoj si na své odmítavé odpovědi dalo záležet, alespoň v porovnání s ostatními rezorty. Zaslalo zatím vůbec nejobsáhlejší odůvodnění, proč některé informace odmítá zveřejnit. Nemáme stanovisko Ústavního soudu, poškodili bychom práva zaměstnanců a je podivné, že o informace žádá novinář. Tak znějí ty zásadní argumenty ministerstva. Redakce proto oslovila dva odborníky, kteří se právem na informace, respektive zákonem o svobodném přístupu k informacím dlouhodobě zabývají. Podle jejich názoru si svým pečlivým zdůvodněním ministerstvo v podstatě naběhlo.
Odpověď ministerstva si můžete přečíst v Galerii dokumentů serveru Lidovky.cz:
Jedním z argumentů, proč rezort místního rozvoje odmítl zveřejnit konkrétní jména zaměstnanců, je skutečnost, že se k této věci „ještě nevyjádřil Ústavní soud ani Soudní dvůr Evropské unie“. Ty jsou pro ministerstvo pro místní rozvoj konečnými autoritami.
Podle odborníka Pavla Matese, který se problematikou práva na informace zabývá, to ale neplatí. „Jejich argumentace kulhá takříkajíc na všechny čtyři nohy. K Ústavnímu soudu se dostanete jen tehdy, pokud je budete žalovat. I Evropský soudní dvůr se tím bude zabývat, když bude řešit třeba možný rozpor unijní a české úpravy. Soudy jsou sice poslední autoritou, ale jen tehdy, když je to u nich uplatněno,“ okomentoval stanovisko úřadu. Ostatně sám Nejvyšší správní soud podle jeho názoru již dříve výslovně dovodil, že se v této věci není třeba na Evropský soudní dvůr obracet.
Údaje tak musí zveřejnit každý, kdo je placen z veřejných peněz. „Jakékoli omezení práva na informace je třeba podle dnes již konstantní judikatury vykládat restriktivně,“ dodal Mates. Na doplňující dotaz serveru Lidovky.cz ministerstvo odpovědělo s tím, že si za svým rozhodnutím stojí.
Kouzelnický trik ministerstva pro místní rozvoj
Za „svévolný protiprávní postup“ označil odpověď ministerstva Oldřich Kužílek, poradce pro otevřenost veřejné správy a ochranu soukromí z Otevřené společnosti. „Všechny uváděné argumenty a pseudoargumenty již byly příslušnými soudy detailně, opakovaně a jednoznačně posouzeny. Závěr je jasný – informace o platu a odměnách musejí povinné subjekty žadateli poskytnout i jmenovitě, včetně důvodů poskytnutí mimořádných odměn,“ napsal serveru Lidovky.cz po prostudování dopisu ministerstva.
Oldřich Kužílek
„Ministerstvo v dopisu říká, že žadatel má právo na informace o výši platu úředníků, ale že se to jeví v rozporu se základním právem zaměstnanců. Jenže právě Nejvyšší správní soud řekl, že to v rozporu není. To je podvodná eskamotáž, kouzelnický trik. To je jako kdybych vám řekl, že se na rozhovor sejdeme ve čtvrtek v pět hodin, ale zároveň k tomu dodám, že tam ve čtvrtek v pět určitě nepřijdu,“ ukázal na příkladu Kužílek.
Když o informace žádá novinář
Podle oslovených odborníků neobstojí ani další argument, tedy že o informace žádal novinář. „To vůbec nemůže indikovat jakékoli podezření na zneužití. A to i kdyby některé z těch údajů novinář skutečně zveřejnil,“ myslí si Kužílek. Podle jeho názoru nemusí žadatel ani zdůvodňovat, jak s informacemi hodlá naložit.
V tom se shoduje s Matesem, který to nazval nesmyslným argumentem. „Nikdo není povinen uvádět důvod, za jakým účelem tyto informace žádá. Platí zásada: já to chci, tak to musím podle zákona dostat,“ uvedl s tím, že se ministerstvo zřejmě dopustilo pochybení. „Obecně jsou sice státní orgány občas zahlcované dotazy různých osob, které žádný důvod neuvádějí a informaci snad ani nikdy nepoužijí, ale úřady musí odpovědět. Můžete být klidně novinářem, ale třeba i z některého státu Afriky,“ dodal.
Místní rozvoj se v rozhodnutí opírá také o rozsudek Soudního dvora ze dne 9. listopadu 2010, judikát ve spojených věcech Volker und Markus Schecke a Eifert. Podle Kužílka ho ale vykládá zcela opačně. „Rozsudek ve spojených věcech Schecke a Eifert říká pravý opak, tedy že se informace musí zveřejnit, s jedinou výjimkou nejmenších a nejméně významných částek. Tady ale jde o nejvyšší manažery,“ řekl.
Pokud by nakonec došlo k případnému soudnímu sporu, podle Kužílka i Matese by ministerstvo s největší pravděpodobností prohrálo. „Vzniká tedy pouze otázka, kdo tuto rebelii zaplatí. Z předpisů pracovního práva přitom plyne, že škodu by měl uhradit pracovník, který ji způsobil, v tomto případě ten, kdo rozhodl informace protiprávně odepřít,“ řekl závěrem Kužílek.
