Před 82 lety byl dopaden zadlužený špion-břídil

28. září 1928 odjel do Berlína a dobrovolně, kvůli penězům, začal zrazovat Československo. K těm nejklíčovějším informacím přístup neměl, přesto Němcům dodal citlivé dokumenty o síle československé armády či zkouškách nových zbraní.

Jeho špionská kariéra skončila už 29. května příštího roku, a to neobyčejně pitomě. Třiačtyřicetiletý Falout při své poslední cestě do Drážďan zapomněl na kbelském letišti aktovku naditou spisy, které si předtím "vypůjčil" na ministerstvu národní obrany. Zvědavý dozorce finanční stráže Alois Nun tašku otevřel a zavolal četníky.

Když se Falout hodinu před půlnocí pro aktovku v autě narychlo vyslaném z Německa vrátil, čekali na něj muži z vojenské kontrarozvědky. Falout ještě stačil přiskočit ke kamnům a spálit falešný německý pas na jméno Josef Friedländer.

Nejdřív zapíral, nakonec ale zrádcovství přiznal a 1. července 1929 dostal "za podomní obchod s vojenskými plány", jak jeho počínání nazvaly tehdejší Lidové noviny, 19 let vězení.

Vytloukání klínu klínem
Proces s Faloutem zabral Divisnímu soudu v Praze dva dny – pátek 28. června a pondělí 1. července. Vzhledem k citlivosti případu proběhl, až na vyhlášení samotného rozsudku, za zavřenými dveřmi. Rozsudek s kompletním zdůvodněním, obžalobu či verdikt Nejvyššího vojenského soudu z 11. září 1929, který Faloutovi trest potvrdil, lze dnes najít ve Vojenském historickém archivu.

Žalobce Josef Burýšek popsal, jak se z šedivého kapitána kancelářské služby na ministerstvu obrany stal německý agent. Na vině byly dluhy. Falout tvrdil, že o majetek přišel během světové války; to se neprokázalo. Jeho příbuzní uvedli, že "si zvykl na nákladný život a shledával k němu peníze, kde se dalo" – jezdil do ciziny, vymetal noční podniky a sázel na koně.

Podle šetření si vypůjčil z podpůrného fondu ministerstva obrany 25 tisíc korun a neváhal kvůli tomu lhát. "Půjčky z roku 1927 ve výši 2000 Kč dosáhl předloživ telegram o smrti své matky, ač tato na živu byla," stojí v rozsudku. Dalších 25 až 30 tisíc dlužil jinde a věřitelé ho uháněli, kde se dalo. "Vytloukal klín klínem, vypůjčuje si na vysoké úroky od jednoho, aby druhému (...) splatil," konstatoval soud.

Němci, Maďaři a zase ti Němci
Poprvé to Falout podle svých slov zkusil v červenci 1928. Vydal se tehdy na německé velvyslanectví v Praze a nechal se ohlásit. V průběhu čekání prý ovšem dostal strach a radši utekl. V září se Falout rozhodl obrátit na Maďary. Z klusáckých dostihů na Letné znal jednoho ze zaměstnanců maďarské ambasády a požádal ho, aby nabídku spolupráce tlumočil vojenskému přidělenci. Ten ovšem Faloutovi vzkázal, že bude mít čas až v listopadu.

Tak dlouho ale zadlužený Falout čekat nechtěl, šel proto znovu za Němci. Nejdřív zfalšoval dovolenku, když za schválené Brno dopsal Vídeň. Díky tomu dostal povolení k zahraniční cestě a 28. září se vydal vlakem do Berlína. Zašel na ministerstvo říšské obrany a nabídl spolupráci.

Při pohovoru mluvil hlavně o personálních změnách ve vedení armády a jako závdavek dostal 1000 marek. Němci měli prý zájem hlavně o průběh motorizace dělostřeleckých jednotek a zavádění tanků. Zajímaly je také aktuální mírové stavy československé armády.

"Der fliegende Holländer"
Jeho řídícím důstojníkem se stal muž, který se mu představil jako dr. Werner. Ten mu hned v Berlíně předal soupravu pro psaní tajným inkoustem – "prášky v červeném papírku a péra s kuličkou".

Falout se pak vrátil vlakem do Prahy a odeslal do Berlína tři své podobenky. Pár dní nato se v kavárně Savarin v ulici Na Příkopech sešel se spojkou, od níž převzal německý pas na jméno Josef Friedländer, obchodník z Pasova. Krátce nato ho Werner pozval do Mnichova. Dopisy mu posílal poste restante pod značkou Lohengrin či Der fliegende Holländer (Bludný Holanďan; jde o názvy Wagnerových oper).

Falout si vzal opět dovolenou a před Vánocemi 1928 odjel coby obchodník Friedländer přes Cheb do Německa. V Mnichově odevzdal aktovku s dokumenty, mezi nimiž byly i vyžádané informace o stavech jednotlivých zbraní, dívce, která se představila jako Lotte Vogel (později se stala jeho milenkou). Druhý den dostal od Wernera dalších 1000 marek, odjel do Prahy a dokumenty vrátil na místo.

Falout vydal přes 30 dokumentů
Později do Německa létal hlavně letadlem; přesný počet cest se zjistit nepodařilo, každopádně jich celkem bylo nejméně sedm. Falout o nich mlžil a záznamy ze spáleného pasu se přečíst nepodařilo. Stejně tak není jasné, co všechno Falout Němcům prozradil. Sám se přiznal jen k několika dokumentům, kontrarozvědka ovšem nechala provést chemický rozbor a zjistila na řadě dalších materiálů stopy po vývojce, což nasvědčovalo tomu, že je někdo ofotografoval.

Celkem tak divisní soud pod předsednictvím Josefa Adama shledal, že Falout Němcům vydal přes 30 dokumentů. K některým měl přístup sám, jiné šikovně ukradl z kanceláře kolegů. Podle svých slov si tak přišel na 4500 marek, tedy asi 36 tisíc tehdejších korun.

Soudci, třeste se
Kromě Faloutova částečného doznání se soud mohl opřít o záznamy letecké společnosti, zmíněný chemický rozbor a nález soupravy pro psaní tajným inkoustem. Podezřelá byla i okolnost, že Falout začal splácet dluhy. To vše k odsouzení stačilo. Verdikt Adam vynesl 1. července ve 14.33 a Faloutovi uložil devatenáctiletý trest za vojenskou zradu a podvod, kterého se dopustil zfalšováním dovolenky.

Trest přijal Falout klidně. "Je pečlivě oholen a učesán a jeho výraznou tvář možno označit spíše za společensky interesovanou než bázlivou či sklíčenou. Ani při vyslovení trestu se Falout nepohne," psaly Lidové noviny. Falout se odvolal, ale u Nejvyššího vojenského soudu v září neuspěl. V příštích letech se opakovaně pokoušel o obnovu řízení a jeho žena žádala prezidenta o milost. Pokaždé marně. Jeho chvíle přišla až po německé okupaci, když se na svobodu dostal v únoru 1940.

Chvíli se živil jako úředník, pak podomním obchodem – tentokrát kabelů a autosoučástek. Podle knihy Miroslava Ivanova Černý dostal mat hned po propuštění Němcům udal soudce, kteří jej potrestali, s tím, že rozsudek byl dopředu domluven. Už v květnu 1945 se znovu ocitl ve vazbě a příští rok v říjnu dostal od lidového soudu další osmiletý trest. Ve vězení ale dlouho nepobyl – ještě v roce 1946 zemřel.