Dneska to bude trochu osobnější. Dočetl jsem se o víkendu ve zpravodajství ČTK, že v těchhle dnech uplynulo pětadvacet let od otevření trasy B pražského metra. Pamatuju si tu událost dobře.
Bylo to o víkendu po otevření, když jsme se s pár kamarády probrali u kohosi v bytě. Po noci, během níž jsme stihli nakupit množství dietních chyb, jsme přemýšleli, co dál. Nakonec jsme naplánovali jakýsi den intenzivního kontaktu s realitou. Projeli jsme se novou trasou, vystoupili na Moskevské (dnes Anděl) a vychutnávali mozaiku panoramatu bratrské (otcovské) metropole s Kremlem z červeného kamene, všechno to bylo tehdy tak vypulírované a sálalo dusivou devótností.
Pak jsme se – opět trasou B – přesunuli na stanici Náměstí Republiky a premiérově navštívili módní bufet Arbat, kde byl průkopnicky zaveden prodej bramborových hranolků do papírové krabičky, spolu s nimi zákazník získal barevnou plastovou vidličku, tudíž bylo možno uzobávat během procházky po tom duchem doby nejvíce tepajícím místě – ulici Na Příkopech.
Nakoupili jsme, procházeli se a uzobávali. Pak jsme se zařadili do fronty u pokladny s Arbatem sousedícího kina Sevastopol. Dávali Lásku z pasáže Jaroslava Soukupa s Lukášem Vaculíkem v hlavní roli – filmový opus o mladých a pro mladé. Snímek z „velkého světa“ pražských diskoték, podmalovaný písněmi Michala Davida – přesvědčovali jsme sami sebe, že v něm nacházíme nějakou autory nezamýšlenou legraci a úžasně se bavíme, slečny v okolních řadách se nám možná podařilo trochu znechutit. Spíš to ale byla obyčejná nuda – jako celé to odpoledne, kdy jsme si sugerovali, že v té otravě kolem nacházíme nějaký perverzní humor. Jindy to šlo, ale tenkrát ne.
Tyhle řádky píšu nedaleko někdejší stanice Moskevská v redakci deníku, kde pracuju – před pětadvaceti lety bych si svou budoucnost takhle určitě nepředstavoval. Nepřišlo by mi asi tehdy hodno úvahy, že by se věci mohly změnit takhle moc. Šance, že si za čtvrtstoletí budu užívat nukleární zimu, by mi asi v té době přišla daleko pravděpodobnější. Takže happy end? Těžko říct. Vlastně ta vzpomínka spíš vrací na zem a k otázce, co z toho, co dnes považuju za nepředstavitelné, bude za čtvrtstoletí patřit k té nejvšednější všednosti.
O autorovi| ONDŘEJ, ŠTINDL redaktor LN