Eštu je prvním Čechem souzeným za účast v bojích na Ukrajině na straně donbaských separatistů. Na jaře 2015 strávil měsíc s bojovníky neuznané Doněcké lidové republiky (DLR). Po návratu nastoupil jako kuchař do Armády ČR. O svých zážitcích ale moc mluvil, a tak po určité době spadla klec a desátníka začali vyšetřovat vojenští policisté. Minulou sobotu čelil obžalobě z teroristického útoku, neboť paragraf o službě v cizí armádě na působení v ozbrojených silách neexistujícího státu aplikovat nelze. Hrozí mu až 20 let vězení či výjimečný trest. Jeho případ přitom není ojedinělý, podobný problém by mohlo mít ještě několik dalších Čechů.
Válečný deník
Eštu si po návratu shrnul své zážitky do válečného deníku, který pak při domovní prohlídce našla policie. V minulosti absolvoval část přijímače francouzské cizinecké legie, a tak nebyl úplným nováčkem. Den po příjezdu na Donbas už nastoupil dle skromných zápisků do stráže, vyfasoval zbraň a hlídal na bráně u vojenské základny. Píše o ostřelování z ukrajinské strany či o pátrání po dezertérovi. Nikde ale nezmiňuje, že by vyrážel do útoku nebo se sám podílel na střílení na pozice vojsk Kyjeva. „Nikdo nerespektuje klid pro spánek, nedá se tu absolutně žít,“ píše ke konci svého pobytu o poměrech na základně. Cestou domů ho na šest hodin zadrželi ruští pohraničníci a zabavili mu tři nože. „Ruští hraničáři kradou. Hnus!“ „Konec dobrodružství,“ uzavřel popis svých zážitků po příletu do Prahy.
„Pár věcí je přivymyšlených, aby to vypadalo zajímavě,“ vypověděl Eštu o deníku před soudem. Když však pár týdnů po návratu z Donbasu nastoupil do základního výcviku u české armády, nenechal si své dobrodružství pro sebe a referoval kolegům. Chlubil se i u výběrového řízení ke chrudimským výsadkářům a to z něj spolu s jeho další výstředností – zálibou v chození v uniformách vojáků různých států – udělalo natolik exotickou postavu, že se o něm vědělo v poměrně širokém okruhu.
Účast v bojích na Donbase hrála dle výpovědí u soudu roli i v tom, že Eštu výběrovými testy neprošel a byl odvelen do Jinců. Chrudimští výsadkáři pak iniciovali vyšetřování a případ se dostal k soudu s obžalobou z teroristického útoku. „Účastnil se bojové činnosti v úmyslu způsobit případně protivníkům tzv. Doněcké lidové republiky, zejména občanům Ukrajiny, zranění či smrt,“ argumentuje obžaloba a odvolává se na to, že DLR existuje v rozporu s mezinárodním právem a je agresí vůči Ukrajině.
Až pět padlých
Eštu není zdaleka jediným Čechem, kteří měli co do činění s donbaskými povstalci. Zdroj blízký těmto lidem odhaduje, že pět až osm lidí na Donbase stále zůstává a kolem deseti se po určité době vrátilo do Česka. Přitom ti, co setrvávají, vesměs už ani nepočítají s tím, že se v dohledné době vrátí domů. Údajně až pět Čechů (není jasné, zda jsou to této cifry zahrnuti i Slováci) pak na straně povstalců zahynulo. Prokázány jsou však jen dvě oběti: Ivo Stejskal a Vojtěch Hlinka zahynuli během intenzivních bojů 12. srpna 2014, když se na náklaďáku dostali poblíž vesnice Mijusinck do cesty ukrajinskému bojovému vozidlu pěchoty.
Na Donbase prokazatelně padli dva Češi: Ivo Stejskal a Vojtěch Hlinka. Pochováni jsou na vojenském hřbitově u Savur Mohyly poblíž hranice s Ruskem. Zemřeli 12. srpna 2014.
Stejskal a Hlinka zahynuli v době, kdy se k povstalcům mohl přidat bez formalit prakticky každý. Vznikaly mezinárodní bataliony jako Pjatňaška (15. batalion), bulharská jednotka Pravoslavna Zora, maďarský Legion svatého Štěpána (byli v něm třeba i příznivci pravicového Jobbiku požadující sebeurčení pro maďarskou menšinu v Zakarpatí), srbský oddíl Jovana Ševiče kráčející ve stopách Četniků či čečenský Batalion smrt. Kromě toho mohli cizinci sloužit i v řadách kozáků nebo u jiné jednotky, hlavní slovo měl velitel.
Když v únoru 2015 utichly poslední velké boje u Debalceva, začali separatisté za pomoci Ruska s transformací svých vojenských sil. Do značné míry autonomní jednotky dostaly ultimátum – buď se včlenit do oficiálních struktur, nebo se rozpustit, případně byly zlikvidovány násilím. Eštu navštívil povstalce v přechodné době, kdy se režim utužoval, přesto bylo ještě leccos možné. I proto mohl jít bez prověřování a výcviku rovnou do akce a pobýt pouhý měsíc, ačkoli oficiální doba kontraktu se pohybuje kolem půl roku a výše.
Při dostatku známostí jsou sice dnes měsíční „výlety za válkou“ stále možné, systém jako celek ale funguje organizovaněji. Stačí přiletět na letiště v Rostově na Donu a obrátit se na taxikáře, kteří znají cestu na sběrné místo přímo ve městě. Dobrovolníkovi pomůže, pokud se za něj někdo zaručí; pokud ne, musí počítat s až měsíčním prověřováním ze strany tajné služby MGB (ministerstvo státní bezpečnosti) v Doněcku. Objevily se případy, kdy MGB přišla na problém – třeba na to, že dotyčný nepřiznal, že byl v minulosti žurnalistou a putoval místo k jednotce do vězení. Podepisuje se zpravidla půlroční kontrakt a po několikatýdenním základním výcviku, který však není příliš důkladný, pak nováček bývá odvelen na frontu. Tam nejprve hlídá u vchodu či na stanovišti a postupně se dostává k náročnějším úkolům.
Povstalci dostávají i plat kolem 15 tisíc rublů (5200 Kč) a mohou tak nějakým způsobem žít. Motivace bývá různá: proruské smýšlení, nenávist k Západu, radikálně levicová či naopak pravicová ideologie. Za separatisty dokonce bojují i ruští nacisté, přitom oficiální propaganda vykresluje jako fašisty naopak ukrajinského nepřítele... Jiní se do řad povstalců hlásí z touhy po dobrodružství a to byl podle průběhu soudního jednání zřejmě i případ Erika Eštua.
Armáda se o jeho ukrajinské angažmá začala zajímat po možná až příliš dlouhé době několika měsíců, když se vše rozkřiklo: „Do rozsudku nebudeme nic komentovat,“ řekla mluvčí generálního štábu Armády ČR Magdaléna Dvořáková.
