Slovensko si zítra připomíná sté výročí černovské tragédie. Dvacátého sedmého října 1907 maďarští četníci zastřelili patnáct obyvatel Černové a okolo sedmdesáti zranili. Příčinou střelby bylo vysvěcení místního kostela, který si tito chudí lidé postavili z vlastních prostředků, s pomocí a podporou jejich rodáka - ružomberského faráře Andreje Hlinky.
Černovští chtěli, aby jim kostel posvětil právě on. Církevní a světská vrchnost tomu chtěly zabránit, ačkoli to byla přirozená a samozřejmá věc. Hlinka však v roce 1906 ve volbách do pešťského parlamentu podporoval slovenského kandidáta Vavra Šrobára. Biskup Párvy ho proto suspendoval „ab officio et ordine“, tedy z výkonu kněžských funkcí. To vyvolalo protesty nejen slovenských, ale dokonce i moravských katolíků. Hlinka se proti rozhodnutí biskupa odvolal a očistil se i v Římě z nařčení, že prý vede tajnou neznabožskou, bludařskou a husitskou opozici. Ochranu hledal i u papežského nuncia ve Vídni. Když u biskupa Párvyho žádal dekret o zákazu kněžských funkcí, četníci ho odvedli do ružomberského vězení, kde ho odsoudili na dva roky odnětí svobody a patnáct set korun pokuty. To byl vysoký trest.
Mezitím maďaronští kněží a světská vrchnost připravovali vysvěcení černovského kostela 27. října. V neděli vedly dav kočáry maďaronské kněze Pazúrika a Fischera a okresního hejtmana Pereszlényiho. Na okraji vesnice se shromáždili Černovští a vítali je výkřiky „Vraťte se zpátky, nepotřebujeme vás!“ Hejtmana žádali, aby od vysvěcení kostela upustili. Ten však nařídil pokračovat v cestě. A když jim zadrželi koně, dal povel ke střelbě. Na místě zůstalo ležet patnáct mrtvých, mezi nimi jedna těhotná žena a šestnáctileté děvče, a navíc bylo šedesát lidí zraněno. Vystrašení lidé se rozprchli. Černová se koupala v krvi. Hejtman zakázal lékařům poskytnout raněným pomoc. Jejich krev však volala do nebe a vyburcovala svět.
Čechům patří dík
První byli čeští poslanci v Říšské radě ve Vídni v čele s Karlem Kramářem, Tomášem Masarykem a Klementem Šilingerem a asi s třiceti dalšími, kteří vyzvali rakouskou vládu, aby zakročila u vlády v Budapešti, aby přestala s pronásledováním Slováků. Poslanec František Soukup jménem sociálně demokratické strany vydal Ohlas ke svědomí Evropy. Čeští sokoli svolali více než šest set protestních shromáždění proti krveprolití v Černové. Český básník Adolf Heyduk vyjádřil svoje pocity ve verších: „Černová, Černová, dědino milá,/ přemnoho slovenské krve jsi pila./ Pily ji brázdy tvé i tvých křů sněti./ Maďaři vraždili muže tvé, děti!“ S Čechy protestovali i Chorvaté a Poláci. Protestoval i francouzský historik Ernest Denis, ruský spisovatel L. N. Tolstoj. Anglický historik R. W. Seton-Watson odhalil maďarskou politiku v knize Racial Problems in Hungary a její politiky nazval „nepravými apoštoly maďarské vzdělanosti“. Norský básník Björnstjerne Björnson, laureát Nobelovy ceny za literaturu, který byl norským vyslancem ve Vídni a byl o tragédii v Černové dobře informován, konstatoval, že příbuzní si pochovali své zavražděné sami. Po Černové se Björnson stal obráncem utlačovaných národů a národností v Evropě, zejména v německém časopise März. Krev černovských obětí vyburcovala svět. V budapešťském parlamentu rozhořčené projevy slovenských poslanců Milana Hodži a Pavla Blaha doprovázely nenávistné výkřiky maďarských kolegů, takže jejich osobní bezpečnost museli zachraňovat rumunští, chorvatští a srbští poslanci. Interpelaci rakouské vlády maďarské komentoval hrabě Batthyányi slovy: Fakt, že tento návrh v rakouském parlamentu projednali a přijali, je jednoduše infámie a darebáctví. Nejtvrdší reakce na černovskou tragédii přišla ze Spojených států, kam se do roku 1907 vystěhovalo z uherské bídy a nesvobody více než pět set tisíc Slováků, kteří si v Americe vybudovali druhé Slovensko. Zakládali tu svobodné slovenské školy, spolky a časopisy. Za pár desetiletí měli v Americe víc časopisů než na Slovensku. Jejich představitelé Štefan Fordek, Peter Víťazoslav Rovnianek, Albert Mamatey, Jozef Mušek vzkazovali na Slovensko: „V Černové začal boj... My se nelekáme... Naší svatou povinností je podporovat hmotně i mravně zápas, který rozhodne o bytí či nebytí slovenského národa v starej vlasti.“ Ten boj jsme vyhráli. Od poloviny 19. století platila v Uhersku maďarská státní filozofie Lajose Kossutha: V Maďarsku je pánem Maďar, vládne tu právo maďarského jazyka a kdo tady chce žít, musí to akceptovat a přizpůsobit se tomuto stavu. - Tento vývoj vedl k tomu, že tehdejší uherský premiér Kálmán Tisza roku 1875 prohlásil, že „v Uhersku neexistuje žádný slovenský národ“. Tak se rodila slovenská svoboda a také česko-slovenská solidarita. Vzpomínat na to je naší povinností na obou stranách. I dnes, a především dnes, kdy se EU stává naší společnou vlastí. Z minulosti nechceme vytloukat žádný politický kapitál. Ale při stém výročí černovské tragédie musíme vyslovit dík Čechům za projevenou solidaritu. A tento dík patří tehdejším i dnešním generacím. Vděk považujeme za nejdůstojnější vlastnost národa.
O autorovi| Imrich Kružliak, bývalý redaktor Rádia Svobodná Evropa
