Francouzské předsednictví pověsilo do atria sídla Rady EU obrovskou průhlednou umělohmotnou kouli s barevnými proužky. Nájemný kunsthistorik by o ní určitě dokázal učeně blábolit, ale nevyjadřovala nic, byla to sterilní, bezpečně abstraktní dekorace. Mohla by po úpravě měřítka viset v kterékoli kancelářské budově kdekoli na světě, aniž by někoho urazila či nadchla. Tak vypadá umění pro kapitalistickou demokracii.
Demokracie není stavěná na velké umění. Je to společenský řád stavěný pro co nejklidnější život průměrných, nedokonalých, přízemních lidi, jakých je většina. Je to první společenský řád v dějinách, který je vůbec vzal v úvahu. Ti lidé si ovšem nevolí vládu proto, aby je nutila pohlédnout do hlubin vlastní nedostatečnosti, jak na to aspiruje umění. Většina uměleckých děl sponzorovaných politiky je sterilní, zatímco svět současného umění žije se světem politiky v opozici či napětí. Je to logické a bylo by bláhové chtít, aby to bylo jinak.
Evropská unie je navíc, navzdory svým aspiracím, stále ještě mezivládní organizací. To, co se v Bruselu děje, není tedy politika v tom smyslu, jaký má to slovo v rámci jedné země, ale diplomacie. A ta už má úplně jiný účel a platí tam úplně jiná pravidla. Zkoušet národy, zda se umějí smát samy sobě, do nich rozhodně nepatří.
Nejsem žádný panák Saša Vondra si ovšem velmi zakládá na tom, že za léta v politice se z něj nestal panák, že je stejně doma ve Strakovce jako v hospodě nebo v zákulisí koncertu Lou Reeda. On si uvědomuje, kde platí jaká pravidla. Ale přizval ke spolupráci lidi, kteří si to neuvědomují nebo nerespektují. Ti, kteří ho v ODS podezírali z „havlovštiny“, teď budou triumfovat. Amůže si za to sám. Karambol byl nevyhnutelný, i kdyby Černý a spol. odvedli dobrou práci.
Jenže předvedli jen upatlanost. „Mystifikace“ s neexistujícími autory ze 27 zemí je stejnou pozdní znouzectností jako tvrzení spoluautora Tomáše Pospiszyla, že díla se záměrně tváří jako výtvor umělců „s klišovitými myšlenkami“. Věděli to už tehdy, když koncipovali artefakt reprezentující ČR? Dělat si legraci z Václava Klause totiž dosud platilo v pražské kavárně za projev správného myšlení, a ne za klišé. Takhle zesměšnit Václava Havla, to by byla pecka. Možná by se i někdo urazil. Měly dálnice na Německu připomínat svastiku, nebo ne? Autoři tvrdí, že ne, ale pokud chtěli předvést hloupé klišé, proč ne? Belgie jako krabička pralinek, to je motiv běžný i v oficiálních belgických propagačních materiálech - ani ten nejklišovitější umělec by tím nemohl chtít nic vyjádřit. To Bulharsko může být rádo, že aspoň v našich umělcích vybudilo nápad. A jak ten vznikl? „Když jsem jako dítě jel do Bulharska, největší rozdíl pro mě byl záchod, takže to bylo první, co mě napadlo,“ řekl Černý britským Timesům. Takže jedna vzpomínka z dětství stačí na to, aby umělec mistroval Bulhary ze smyslu pro humor. Nadto umělec, který rád mluví o „české zaprděnosti“. Co kdyby tento Evropan vytáhl paty a rozhlédl se, jak ta Evropa skutečně vypadá, než ji začne psát známky ze svobodomyslnosti? Anebo s tím čeká, až dostane od bulharské vlády cestovní grant?
Provokativní? Ne, odfláknuté Kardinální problém Černého práce je nakonec to, že je odfláknutá. Kdyby opravdu dokázal dát dohromady 27 umělců, mohl být výsledkem počin, s nímž stojí za to se konfrontovat. Ale proč se konfrontovat s předsudky jednoho Čecháčka? Ten navíc nedokázal dohrát svou roli až do konce. Chtěl urazit Bulhary, urazil je, a pak se jim omluvil za to, že je urazil? Co to má být?
Chcete se avantgardním gestem vyjádřit k českému předsednictví? Měl bych jeden nápad: odtáhněte do galerie jeden exemplář přenosné bariéry, jaké si nechalo české předsednictví vyrobit na vytyčování koridorů pro průchod papalášů veřejnými prostranstvími. Poznáte je tak, že je na nich pěkně v designu českého předsednictví vyvedeno heslo Evropa bez bariér.
Tu ironii by ocenil i René Magritte, autor proslulého obrázku dýmky s nápisem „Toto není dýmka“. Jen státní úředníci si jí nevšimnou.
O autorovi| Martin Weiss komentátor LN
