Německého spisovatele Michaela Endeho u nás známe hlavně jako autora Nekonečného příběhu, v němž malý Bastian zachraňuje svět před nicotou a putuje říší fantazie. V té se částečně odehrává i román Děvčátko Momo a ukradený čas, jehož dramatizaci uvedl v Divadle v Dlouhé Jiří Havelka.
Ende se narodil v rodině surrealistického malíře, a tak není divu, že jeho příběhy, pohádky pro dospělé svého druhu, se odehrávají v imaginárním, fantaskním světě, do něhož může zpravidla proniknout jen dítě se svou čistou myslí. Tak je to i s Momo, rodnou sestrou Pipi Punčochaté, která žije ve starém amfiteátru, obklopena nejroztodivnějšími krámy.
Pozor na šedé muže!
Momo umí vyprávět a vymýšlet si úžasné hry, a tak ji vyhledávají a naslouchají jí děti i dospělí. Pak se však jednoho dne objeví divní šedí muži, kteří tvrdí, že chtějí lidem ušetřit čas, ale ve skutečnosti mají v plánu obrat je o něj, a tím i o radost, představivost a vlastně i o svobodu, a udělat z nich stroje na práci a vydělávání peněz. Nejhorší pořízení mají s dětmi, těm čas lze krást jen ztuha. Momo se nevzdá a své přátele a svět je odhodlaná zachránit...
Endeho poselství je vcelku čitelné, ale vyjadřuje se možná až příliš abstraktně a s náročnou obrazivostí. Jeho podobenství je hodně sofistikované a nabízí se otázka, nakolik mu děti mohou porozumět a nakolik je bude bavit. Samozřejmě že dospělé do jisté míry okouzlí svou košatou fantazií, ale autorova výpověď jim zase může připadat banální.
Z inscenace režiséra Jiřího Havelky je znát, že ho Endeho svět velice baví a ničeho z něj se nechce vzdát. Hodlá postihnout všechny jeho vrstvy, takže není tak úplně jasné, zda je inscenace jen hravou pohádkou pro děti a dospělé, nebo filozofujícím textem s mnoha složitými asociacemi. Se scénografem Markem Zákosteleckým vytvářejí různá dějiště vcelku jednoduchými prostředky, proměny nálad a situací se odrážejí na stěně na horizontu: barevná okénka mizí a nahradí je zeď z šedivých cihel.
U pána času, mistra Hora, zase stěna svítí a je plná rozličných hodin. V jeho tajemné komoře, kde spí čas, zase září závoj hvězd. Jsou to půvabné nápady, ale některé se zbytečně natahují a leccos se i opakuje a rozmělňuje. Pseudofilozofující pasáže na svižnosti také nepřidají.
Kupodivu nevadí, že inscenace nenabízí technologii, která bere dech, a jde spíš tradiční cestou. Jde o mile domáckou poetiku, v níž nepřekáží, že místo toho, aby šedí muži na jevišti strašidelně pluli, spíš škobrtají.
Dětmi i bez pitvoření Potěšující ale je, jak s Endeho příběhem naložila větší část hereckého souboru. Herci, kteří hrají malé děti, se nepitvoří, ale nabízejí přiměřenou stylizaci. Příjemná je i jejich proměnlivost: každý z nich vystřídá řadu postav v rozmanitých charakteristikách.
V této disciplíně vyniká Magdalena Zimová, jež s přehledem odehraje třeba divokého uličníka Paola, dokonalou zlatovlasou loutku a především želvu Kassiopeu -Mominu průvodkyni, která je kouzelným zosobněním pomalosti, koulí očima za velkými brýlemi a tiše se sune.
Poněkud nevýrazná je sice sama titulní Momo v podání Michaely Doležalové, ale jinak své kreace přesvědčivě odehrají Miloslav König (Gigi), Vlastimil Zavřel (Beppo) a další - Čeněk Koliáš, Martin Veliký, Ivana Lokajová či Lenka Veliká.
HODNOCENÍ LN *** Michael Ende: Momo a zloději času
Režie a dramatizace: Jiří Havelka Výprava: Marek Zákostelecký Divadlo v Dlouhé Česká premiéra 30. 5. 2009
