Debutanti na „áčkových“ filmových festivalech vítězí málokdy. Bosňance Jasmile Žbaničové se to před čtyřmi lety podařilo na Berlinale. Její Grbavica tam tehdy sklidila ovace zaslouženě: příběh o nelehkém vztahu matky a dcery zatíženém traumatem z balkánského konfliktu se vyhnul ošoupaným klišé (po)válečných filmů a nahlédl problematiku z nezvyklého úhlu.
Režisérčin druhý film Na cestě, který rovněž soutěžil v Berlíně, není její prvotině úplně nepodobný. I tady se v centru dění nachází vztah, byť pro změnu partnerský. A i tentokrát je poznamenaný dávno skončenou válkou, byť méně přímo než v Grbavici.
Žijí v dnešním Sarajevu. Luna je letuška, Amar pracuje jako řídící letového provozu. Mají hezký vztah, ale úplná idylka to není: nedaří se jim počít dítě a Amar se taky až příliš často uchyluje k alkoholu, který ho nakonec stojí místo. Náhodou narazí na spolubojovníka z války Bahiju: ten dávno neviděnému kamarádovi sežene práci a přizve ho do asketické islámské sekty wahábí. Amar je jako vyměněný: přestane pít, začne ostatním kázat o mravném životním stylu, najednou mu vadí i způsoby vlastní partnerky. Luna se nestačí divit...
Scenáristka a režisérka Žbaničová ve svém druhém filmu pracuje stejně efektivně jako v Grbavici. Pár úsporně představí v několika přesně vybraných situacích (věšení prádla, sex...), vystaví ho působení několika málo faktorů (alkoholismus, Bahija) a pak už jen nechá pracovat vztahy mezi partnery.
Zní to jako klinický experiment, jako sledování průběhu chemické reakce, film ale působí naprosto životně. Obě hlavní postavy jednají tak organicky, realisticky a jakoby „samy od sebe“, až divák chvílemi zapomíná, že je každé jejich hnutí předepsané ve scénáři. Podobnou moc mívaly „vztahové“ filmy takových géniů, jako byl Antonioni.
K uvěřitelnosti postav přispívají i herecké výkony jejich představitelů Zrinky Cvitesicové a Leona Lučeva. Zrinka předvádí parádní studii frustrované ženy ve slepé uličce, druhý jmenovaný zase exceluje v ukázkové proměně slabošského požitkáře v asketického poturčence horšího Turka.
Žbaničová ústřední konflikt pečlivě buduje scénami, které mimo jiné až dokumentaristicky přesně ilustrují život mezi wahábisty -včetně zoufale zpátečnického zacházení s ženami. Zároveň však film zabydluje situacemi, jež na vývoj vztahu nemají přímý vliv, ale poskytují nedocenitelný vhled do chování a myšlení postav. Málomluvná scéna, v níž se Luna jede podívat na dům, kde bydlela před válkou, vydá za tisíc slov.
Na cestě je fakticky filmem o rozcestí: o okamžiku v partnerském soužití, kdy se jeden musí rozhodnout, zda půjde dál s tím druhým, nebo sám. Autorka své postavy nehodnotí, ale ani neomlouvá. Netvrdí, že každý má svou pravdu, že soužití je věc tolerance a podobné eufemismy. Troufá si ukázat věci bez příkras - a tahle odvaha, již někdo přecitlivělý může označit za politickou nekorektnost, je další z kvalit už tak skvělého filmu.
Na cestě
Bosna a Hercegovina 2010 Režie: Jasmila Žbaničová Hrají: Zrinka Cvitesičová, Mirjana Karanovičová, Leon Lučev a další
