Ještě víc to rozdělí Ukrajinu, komentují historici včerejší gesto prezidenta Viktora Juščenka.
KYJEV/PRAHA Jen pár týdnů před koncem své politické kariéry udělal ukrajinský prezident Viktor Juščenko krok, kterým proti sobě definitivně poštval východní část země. Udělení titulu „hrdina Ukrajiny“ Stepanu Banderovi se odehrálo na Den pospolitosti, jen těžko si ale představit kontroverznější volbu. Bandera je sice možná polovinou Ukrajinců uznáván, ta druhá jej ale pokládá za vraha, válečného zločince a fašistu.
Juščenko se během svého pětiletého funkčního období proslavil mimo jiné i odkrýváním těch nejtemnějších stránek ukrajinské historie. Podle některých názorů ale zároveň udělal tu největší chybu. Například lvovský historik Vasil Rasijevič, bývalý vládní poradce, pokládá Juščenkovy snahy jen za další z příspěvků k rozdělení ukrajinského národa. „Mělo by se to politikům zakázat, šťourat se nefundovaně a angažovaně v minulosti, kterou část Ukrajinců vnímá úplně jinak než zbytek. Vždyť historie rozděluje Ukrajinu nejvíce ze všeho. Východ a západ země mají dramaticky odlišné historické zkušenosti a například na osobě vůdce ukrajinských nacionalistů Bandery je vidět, jak nesmiřitelné ty názory jsou,“ řekl Rasijevič před pár dny v rozhovoru pro LN.
Historik: Minulost nechat být Udělením jednoho z nejvyšších vyznamenání Banderovi se Juščenko jen několik dnů po prohraných prezidentských volbách de facto loučí se svou politickou kariérou. Jeho počin ale může kromě rozvíření domácí debaty ovlivnit jednak již tak špatné vztahy s Ruskem, ale i s dosavadním Juščenkovým spojencem Polskem.
Právě „banderovci“ totiž stojí nejen za masovými vraždami Židů žijících na západní Ukrajině, ale i Poláků a Čechů v západní Volyni. To, že byl Bandera - podle Juščenkových slov - oceněn za své zásluhy o nezávislý ukrajinský stát a neústupnost při „obhajobě národní idey“, mohou ve Varšavě vnímat jako necitlivé připomenutí čistek na Haliči.
Už dnes je přitom jedna z hlavních ulic v kdysi polském Lvově nazvána právě po Banderovi. „Jsem banderovec nebo banderovka,“ prohlašuje s hrdostí každý druhý obyvatel někdejší Haliče.
„Současné vedení samo sebe uvedlo v tragický omyl, když se chovalo tak, jako by osvícený a zdravě patriotický západ země byl více ukrajinský než prorusky orientovaný východ,“ upozorňuje Rasijevič. „Jako by shovívavě říkalo: však oni i ti na východě jednou pochopí, že jsme měli pravdu. Ve skutečnosti nikdo nic nikdy nepochopí, neboť tyto dvě skupiny Ukrajinců vyrostly na zcela odlišných historických základech a mají úplně jinou historickou zkušenost,“ tvrdí historik a dodává: „Nikdy si v otázce Bandery či hladomoru neporozumí. Bylo by lepší se těchto věcí v politické sféře vůbec nedotýkat.“ Den pospolitosti se slaví 22. ledna, protože ve stejný den roku 1918 byla v Kyjevě vyhlášena nezávislá Ukrajina. A přesně rok poté - opět 22. ledna - byla na Sofijském náměstí v Kyjevě slavnostně sjednocena západní a východní část země. Je symbolické, že právě v tento den byla samotným prezidentem vyznamenána krajně rozporuplná osobnost Bandery, který je ztělesněním rozdělení Ukrajiny na dva nesmiřitelné názorové proudy.
O autorovi| PETRA PROCHÁZKOVÁ, Autorka je spolupracovnicí LN
