Wiesel, který přežil hrůzy šoa a věnoval svůj život po katastrofě snaze pochopit skrze svou literární tvorbu nepochopitelnou hrůzu koncentračních táborů, pokusil se vtělit svou zkušenost i trýznivé pochyby do divadelní hry.
Hra Šamhorodský proces je ve své rafinovanosti prostá – na svátek Purim, který je jedním z nejradostnějších židovských svátků připomínajících vítězství biblické královny Ester a záchranu Židů před pogromem, tři purim-spíleři chtějí hrát v hospodě tradiční divadlo. Hospodský ale chce zhlédnout svůj vlastní soud nad Bohem, jehož viní z nezměrného utrpení svého vyvoleného lidu. Jádrem hry je tak vlastně disputace téměř teologická, která se stává psychodramatem: u soudu je nutno předkládat důkazy, dosvědčit prožité hrůzy. Ti, kdo přežili, pokud vůbec měla jejich záchrana jaký smysl, přežili, aby svědčili. To činí Elie Wiesel celý život a to činí i postavy hry.
Otřásající zážitek Hra stojí a padá se slovem – není tedy divu, že se jí chápe právě František Derfler. Inscenuje ji asketicky – kamenné sklepení CED je tentokrát venkovskou hospodou, jíž dominuje dlouhý stůl, doplněný několika málo židlemi. Kostýmy vycházejí z tradičních, dnes už zkonvenčnělých představ o východoevropských Židech. Celá inscenace je v nejlepším slova smyslu staromódní.
V disputaci o Bohu se výrazně prosadí zejména Ladislav Kolář, Jan Mazák a Viktor Skála, ale ani čerstvé absolventky JAMU Sandra Riedlová a Barbora Jelenová se v obtížných rolích neztrácejí. Drobné problematické okamžiky má inscenace jen tam, kde se Derfler snaží zvnějšku situaci zdramatizovat: není nutné, by ve chvíli, když poprvé zazní osudové „Jste v Šamhorodě!“, jeviště na okamžik potemnělo a zazněl jakýsi monumentální akord. Těchto melodramatických momentů je naštěstí v inscenaci opravdu jenom několik. Spor o smysl utrpení vtahuje totiž diváka natolik, že vnější efekty působí kontraproduktivně. Inscenace, postavená téměř výhradně na hereckých výkonech, na koncentrovaném prožitku dosvědčovaných hrůz, je velmi jednotná a sevřená. Usebranost Derflerem sestaveného ansámblu je vskutku povznášejícím zážitkem, který alespoň částečně vyrovnává existenciální propast otvíranou samotným textem.
Derfler vytvořit tentokrát to, čemu se obyčejně říká „strhující drama“, jde však o zážitek vpravdě otřesný – v tom nejlepším slova smyslu. Aniž je cokoliv z brutalit ilustrováno, intimnost zpovědí svědků strašného masakru je odzbrojující, pohlcuje nás a rozvrací náš pohodlný klid (paralely k různým aktuálním projevům neonacismu nechť si každý již vede sám, málo jich bohužel není).
Publikum na konci tleská jen váhavě – právě proto, že je tak zasaženo. Trpícím svědkům obžaloby, obětem zvůle, opravdu aplaudovat nelze. V tomto ohledu prokázal Derfler velkou citlivost, když zrušil tradiční děkovačku – herci jen na chvíli přijdou a strnou na scéně jako němé memento. Ačkoliv odehráli bezpochyby výborné představení, veselo jim zrovna není. Ale musí to tak být, bez takovýchto svědectví a takovýchto inscenací je naše mravnost v ohrožení.
HODNOCENÍ LN
*****
Elie Wiesel:
Šamhorodský proces
Překlad: Josef Mlejnek
Režie: František Derfler
Scéna: Josef Milfajt
Divadlo U stolu Brno, prem. 15. 5.
