Uznávaný český kardiolog Pavel Jerie ve svých pamětech vzpomíná, jak v září roku 1969 emigroval.
Odjeli jsme ve čtvrtek 18. září dopoledne. Kam odjíždíme, věděl jen pan Smutný z pasového oddělení VB, úředníci z osobního oddělení nemocnice, kde jsem musil nechat vojenskou knížku, a sestra Zdenka Bečkovská, která mne zaslechla, když jsem s nimi o tom telefonoval. Oficiálně jsem si vzal náhradní volno a jelo se na Moravu do Vanovic. Navenek to tak vypadalo, protože jsme si vzali jen příruční zavazadla. Zastavili jsme až v Písku, kde jsme přespali u švagrové, a druhý den jsme dojeli do Attnangu a přenocovali u přátel. Přejezd česko-rakouských hranic proběhl hladce - ve voze nebylo prakticky nic. Celníkům jsem deklaroval jen plzeňské pivo jako dárek pro přátele a dvě lahve jsem jim dal.
Počítali jsme, že další noc strávíme v Salcburku u téměř příbuzných Möhwaldových (dcer maminčiny spolužačky), ale děvčata nebyla doma, a tak jsme si zašli na oběd. Byl sytý - podávali tak velké řízky, že jsme si zbytek zabalili na cestu. V Salcburku jsme také proměnili československé koruny (celkem 800,-) za šilinky a pak už jsme zamířili rovnou ke švýcarským hranicím. Tehdy se ještě nejelo po dálnici, museli jsme nahoru na Arlberg. Při stoupání nás začal zlobit vůz a zjistili jsme, že cestou ztrácíme benzin. Naštěstí to bylo na hranice už jen s kopečka. Dojeli jsme tam 21. září odpoledne.
Stráže nás přivítaly autentickou švýcarštinou. Laskavě, leč nesmlouvavě nám vysvětlily, že bez platného víza nemůžeme švýcarské hranice překročit, a odkázaly nás na konzulát v Bregenzu, kde se prý máme v pondělí hlásit. Nezbývalo než zamířit zpátky do Rakouska.
Pomoc našli na faře Rozjeli jsme se do nejbližší vesnice a v pohostinně vyhlížejícím domku s nápisem „Zimmer frei“ jsme si zamluvili nocleh, po jehož zaplacení se naše hotovost ztenčila na 250 šilinků. A co dál? Blížil se večer, musili jsme něco jíst, bylo třeba zajistit pojízdnost vozu a hlavně vyřešit, co si počneme bez peněz, když do Švýcar nemůžeme.
V téhle tísnivé situaci jako by mi přišli na pomoc moji příbuzní a připomněli mi, kam se mohu obracet v nouzi. Musíme vyhledat evangelickou faru! Jinak bychom se musili hlásit na policii a zažádat o azyl, který by nám umožnil dočasně zůstat v nějakém útulku pro uprchlíky.
Na faru jsme se doptali místních. Stála na kopci a s porouchaným vozem jsme k ní dojeli snad už jen zázrakem. Dveře nám otevřela paní farářová. Když jsem jí stručně vylíčil okolnosti a požádal ji, zda bych si z fary nemohl zavolat do Švýcar, ochotně nás pustila dál.
Naši přátelé byli doma a slíbili, že nám hned druhý den poukážou peníze (což taky skutečně učinili). To byl první pozitivní výsledek. Dali jsme se s paní farářovou trochu do řeči a dozvěděli se od ní, že u nich byl před třemi týdny na návštěvě jeden teolog z Prahy. Ona si nemůže vybavit jeho jméno, je takové obtížné, ale manželka toho teologa je známá klavíristka, snad nám to napoví „A nenosí hladce učesané vlasy s pěšinkou a říká si Mirek?“ zeptal jsem se. To ano, přisvědčila paní farářová. „Tak to je Miroslav Heryán,“ uhodl jsem bez váhání, „ten byl u nás vikářem.“ Tímto zjištěním naše věrohodnost postoupila nejméně o stupeň. Na druhý den nám z fary vzkázali, že auto bude opraveno a že máme před polednem přijít k nim.
Čekaly nás tam dobré zprávy: peníze z Lausanne už přišly a byli jsme pozváni k obědu. Odpoledne jsme se pod vedením pana faráře pokusili dostat do Švýcar ještě na dvou jiných přechodech. Marně. Takže jsme musili na konzulát. Pan konzul nás přijal se vší vlídností a trpělivě nás vyslechl. Nicméně zdůraznil, že vízum podle současně platných předpisů můžeme dostat teprve tehdy, až budu mít ve Švýcarsku zajištěno zaměstnání. Poměry se zřejmě oproti roku 1968, kdy byli Češi na hranicích vítáni s muzikou, podstatně změnily, a ke vstupu do Švýcarska už nestačilo ani to, že konzul znal rodinu, která se o nás měla zatím postarat. Dal nám ale důležitou radu, abychom se nehlásili na policii, protože bychom museli automaticky požádat o azyl v Rakousku. Zamířili jsme tedy na pracovní úřad.
***
Paměti Pavla Jerieho nazvané Pro koho je medicína? s podtitulem Světem za lepšími léky vydalo nakladatelství Academia. Text vybrala redakce Lidových novin.
