Současná irská literární scéna jako by stále čekala na román, který by éře někdejšího strmého vzestupu a právě probíhajícího pádu irské společnosti vtiskl smysluplný tvar a v mezích libovolného žánru (tragédie? černé komedie? frašky?) ve čtenářích navodil potřebnou katarzi. Anebo jim aspoň usnadnil plačky nad ještě nepohřbenou minulostí. Román Lišák, vlaštovka a strašák do zelí (2007) irské spisovatelky Éilís Ní Dhuibhne (1954) byl kritikou označen za právě takové dílo. Jeho hrdinkou je Anna Sweeneyová, manželka zámožného developera, která žije život vydržované ženy v luxusní vile v jihodublinské čtvrti Killiney.
Anna tráví (či spíše zabíjí) volný čas psaním knih pro děti, obcházením knižních křtů, účastí na společenských „událostech“ a nakupováním. Všechny Anniny vztahy – k manželovi, k dítěti, ke služebným, k příbuzným a přátelům, k Dublinu, k ostatním spisovatelům a k literatuře – jsou stejně povrchní a vyprázdněné. Změnu jí do života vnese teprve vášnivý milenecký vztah.
Ten nakonec vyústí v krizi, když Anna s milencem otěhotní – a on ji krátce po porodu opustí pro jinou. Rozpadem jediného opravdového lidského pouta se v závěru románu započíná Annina dvojnásobná proměna: z povrchní, městsky neautentické bytosti se mění v člověka, jenž má blízko k přírodě i ke své přirozenosti, a z příležitostné pisatelky se přerozuje ve spisovatelku. Nic nového pod irským nebem Éilís Ní Dhuibhne román uvodila citáty z Tolstého Anny Kareninové. Srovnání, k němuž tak čtenáře nutí, nevyznívá v její prospěch – poznamenejme, že si nepůjčuje jen z Tolstého. Platí to jak pro způsob, jímž rozvíjí námět po tematické stránce, tak pro zvolenou formu. Satira na irskou smetánku a kritika neduhů irské společnosti, o něž se autorka pokouší, postrádají říz i hloubku.
O nedostatku společenské solidarity, automobilismu, jenž zamořuje zemi a zabíjí lidi, o pokrytectví, jež povyšuje irštinu na symbol irské národnosti a zároveň ji v životě i v literatuře snižuje před angličtinou, o stigmatu, jaké v Irsku představuje duševní onemocnění, o tom všem se nedozvídáme víc, než lze vyčíst z lepších novinových úvodníků.
Neúspěšná je též autorčina snaha o dosažení jisté šíře záběru pomocí střídání a proplétání dvou dějových linií – příběhu Anny a přelétavého Vincyho s příběhem dalších dvou postav a milenců, vydavatele irsky psané poezie Lea – Leo je alter ego Tolstého Levina – a publicistky Kate.
Dosavadní tvorba Éilís Ní Dhuibhne potvrzuje, že její silnou stránkou není románové vyprávění stojící na panoramatickém záběru, dějovosti a důmyslné zápletce, psychologické hloubce a vývoji postav, což je právě forma, k níž se Lišák, vlaštovka a strašák do zelí hlásí. Autorka naopak vyniká v lyrickém uchopení krizového okamžiku, v inspiraci lidovou slovesností, ať už jde o pohádkové motivy, anebo o vypravěčské postupy, a ve schopnosti humorné zkratky.
A proto je škoda, že se s ní český čtenář neseznamuje působivějšími díly, než je zde recenzovaný román. Zmiňme tu aspoň The Dancers Dancing (1999) a povídkové soubory The Pale Gold of Alaska (2000) a The Inland Ice and Other Stories (1997). Nezbývá než doufat, že s „tygrem“ nebude pohřben i Fond pro podporu překladů irské literatury a že další překlady Éilís Ní Dhuibhne budou následovat.
HODNOCENÍ LN ***** Éilís Ní Dhuibhne: Lišák, vlaštovka a strašák do zelí
Přeložila Eva Hauserová Kniha Zlín, Zlín 2008, 399 stran
