Jindřich Černý (nar. 1930), který absolvoval divadelní vědu na AMU a FF UK a v roce 1952 byl odsouzen za trestný čin sdružování proti republice, v úvodu rekapituluje svou profesní dráhu. Rovněž vysvětluje důvody, proč se sám odhodlal k tak rozsáhlé monografii. Měl se původně podílet na pokračování čtyřsvazkových Dějin českého divadla, které v letech 1968-83 vydala Academia, ale z politických důvodů mu to bylo znemožněno.
Příliš expresivní slovník
Autor uvádí, že i když kriticky prověřoval svou paměť, některým kritikům, o nichž ví, že tupě nepodléhali předepsaným kritériím, musí občas věřit víc než sobě. Černý v předmluvě za svým subjektivním pohledem rozhodně stojí, dodatečně si nevytváří alibi ani neobrušuje hrany svých hodnocení.
Zdá se ale, že se tak trochu zhlédl ve stylu Václava Černého, což ho někdy přivádí do situace, kdy je veden negativní emocí a sarkasmem a není zcela schopen oddělit podstatné od podružného. Například - má smysl uvádět, že vždy bezpartijní a celý život proskribovaný režisér a překladatel Jan Grossman v roce 1945 „seřezal“ jako mladičký redaktor jakousi slabomyslnou revui vypjatým slovníkem poválečné doby? Že prý tak kvalifikoval divadelní dílo jako kriminální čin, což se o pár let později dělo pravidelně. Takový závěr naznačující, „že i ten Jan Grossman...“ se nezdá být úplně seriózní.
Případů přepjaté a neadekvátní kritičnosti je v knize řada, i když na druhé straně: to je Černého styl, na něm svou knihu staví a má na to právo. A vlastně jím i čtenáře svým způsobem upoutá, tento způsob líčení je atraktivní, živý a barvitý, možná až příliš v práci, která má mít historicky seriozní charakter. Vzhledem k tomu, že by rád ve svém bádání pokračoval do let, která se co nejvíc blíží současnosti, lze očekávat, že v budoucnu by nastal „masakr“, který se zatím nekoná, protože větší část důležitých aktérů let padesátých už nežije.
Výše zmíněná výtka souvisí ještě s dalším rysem Černého psaní. Volí často expresivní a vypjatě ironický slovník, což vysvětluje tím, že tak pokleslé výtvory (dobové hry) nemohou být pojednávány týmž jazykem jako Čapek nebo Shakespeare. S tím lze samozřejmě polemizovat, vědecká práce by spíš měla takové excesy zavrhnout, neprospívají jí z mnoha důvodů. Především se ale pokleslost přesvědčivěji popisuje a analyzuje střízlivým jazykem a udržení věcného tónu by autor neměl ztrácet ze zřetele. Ony totiž formulace typu „uzavřené hnízdo komunistické ortodoxie“ či „ideová kabala levobřežních vyznavačů Stanislavského“ někdy mohou působit až zbytečně jarmarečně.
Autor zvolil chronologické řazení a kniha je rozdělena do kapitol -roků čili celkem deseti kapitol od roku 1945. Členění je to přehledné a zvlášť mu prospívají ještě vnitřní titulky. Černý svou pozornost upírá především k činohře, což je pochopitelné, okrajově se ale dotýká i dalších oborů - opery, operety, baletu, loutek. Divadlo rovněž vsazuje do politického kontextu, hledá styčné body, souvislosti, každá kapitola má v tomto směru „uvedení do problematiky“.
Impozantní práce s prameny
Velkou předností monografie je práce s prameny. Černý ve své knize snesl impozantní množství informací, poctivě zkoumá i četné detaily, snaží se, aby mu nic neuniklo, o tomto přístupu ostatně svědčí obsáhlý poznámkový aparát. Od roku 1945 buduje dramatický příběh českého divadla, které nezadržitelně spěje k poúnorové ideologizaci a zglajchšaltování.
Postupuje od řady známých faktů jako třeba zrušení koncesí a licencí a poválečného obviňování a šikanování hereckých hvězd (Vlasta Burian) až po vylíčení situace divadel v regionech. V dalších ročnících se také kontinuálně zabývá všemi osobnostmi - Burianem, Radokem, Honzlem, Frejkou, vznikem a vývojem stěžejních scén (Realistické divadlo, Divadlo satiry, Větrník, Velká opera 5. května atd.). Jak se Černý blíží k únorovému puči, samozřejmě v hodnocení přitvrzuje, ovšem líčení proměn repertoáru a dramaturgicko-inscenačního stylu je často přesné i když nešetří nikoho a nic. Je ale také pravda, že si v tom trochu libuje.
Zvlášť výživný je v kapitole roku 1951 popis současné dramatiky a jejího inscenování, stejně tak líčení osudů nepohodlných režisérů - Radoka, Frejky, Dostala, Jerneka, Pleskota, Nováka a dalších. Černý neztrácí ze zřetele, že píše historii divadla, a tak dokáže zachytit i určité vývojové zlomy, náznak prvního uvolnění v roce 1953, posuny v dramaturgii, návrat polozakázaných autorů (například Karla Čapka), mizení povinné sovětské dramatiky atd. Ještě v 80. letech končila nejenom vysokoškolská skripta společenských věd důsledně rokem 1945 a po roce 1989 bylo nevyhnutelné tuto mezeru zaplnit. Pokud jde o divadlo, to se může vykázat pouze torzovitým pokusem. Kniha Česká divadelní kultura 1945-1989, kterou před dvanácti lety vydal Kabinet pro studium českého divadla, není zrovna tím nejlepším, co mohlo vzniknout. Obsahuje řadu nepřesností a nabízí spíš problematické úvahy na dané téma. Černého práce vznikla nejenom z osobních motivací, ale i z vědomí této přetrvávající nedostatečnosti. Má tedy vyšší ambice a do jisté míry je naplňuje, ale někdy až příliš subjektivní vklad a neochota zaujmout odstup ji v některých částech znehodnocují. Opět se vnucuje myšlenka, zda pro tak olbřímí úkol není lepší kolektivní autorství, tak jak tomu bylo ve zmíněných čtyřdílných akademických Dějinách českého divadla.
