Mediálními hrdiny planety jsou zachránění chilští horníci. Dostávají nabídky na zfilmování svého příběhu, což je otázka do pranice. Je to vůbec téma pro Hollywood, rajtující po dilematech života a smrti, Sofiiny volby? Z těch 33 horníků se přece žádný ani nezranil, ani nezemřel, a záchrana běžela rychleji, než se čekalo.
Když už se ozvali Uruguayci, kteří v roce 1972 přežili leteckou havárii v Andách, připomeňme důležitý rozdíl. Tehdejší přeživší přežili i proto, že se živili pozůstatky nepřeživších. Huh, kanibalismus, to je téma pro Hollywood. Kdyby se zavalení horníci José a Jaime poprali o to, kdo sní mrtvého Jorgeho, to by byla šťáva (dodejme, že v hlubině při teplotě 37 °C se případný konzument musí rozhodnout rychleji než v zasněžené andské ledničce). Lze namítnout, že Hollywood udělal dobrý film i z happy endu záchrany Apolla 13. Jenže pokroková doba si žádá pokrokové příběhy, což číhá i na chilské horníky. Charakter pokrokového příběhu se zrcadlí v padouchovi. Kde najít padoucha? Může jím být těžařský baron, který pro zisk poruší základní ekologická pravidla. Třeba zabije motýla, což v řetězu následků povede k závalu v dole. Pak je třeba vymyslet zachránce. Zavalené horníky přece nemůže spasit rozhodnost předáka, natož pak technologické úsilí záchranářů na povrchu. Musí tam být houf břídilů, a teprve když selžou a vše míří k průšvihu, přijde na scénu základní dvojice: žena (nejlépe dosud podceňovaná ekoložka) a muž (nejlépe původní obyvatel Chile). Pak teprve to bude příběh pro školní mládež.
Boj o nemravné zisky ze slunečních elektráren osvěžuje vzpomínky. Kdo za to může? Jedni odpovídají, že zelený fundamentalismus, který EU převzala za svůj a přiměla členské státy deformovat ceny. Druzí namítají, že přímým viníkem je zaspání zdejšího právního rámce, legislativy, která – na rozdíl od Německa či Španělska – nedokázala zisky solárbaronů včas podchytit. Jako bychom se přenesli do poloviny 90. let, kdy začaly vycházet najevo velké průšvihy kuponové privatizace. Kdo za to může? Jedni odpovídali, že za „krádež století“ může thatcherismus, tržní fundamentalismus. Druzí namítali, že přímým viníkem je zaspání zdejšího právního rámce, tedy legislativy, která se na tuneláře nedokázala včas připravit. Pamatujete dobu, kdy si privatizační ministr Tomáš Ježek liboval, že ekonomové měli vždy náskok před právníky?
Nejzajímavější na tom je, že ti, co zásadně odmítají vinu tržního fundamentalismu na průšvizích kuponové privatizace, házejí veškerou vinu za solární průšvih na zelený fundamentalismus a obráceně. Tak už to chodí. Fundamentalismus jakéhokoliv ražení je vždy snáze vykreslitelný viník a nepřítel než kiksy v přípravě či nápravě zákonů. Proč to či ono trvalo tak dlouho? Protože tomu bránil fundamentalismus. Cítíte ten vyčerpávající charakter odpovědi a neprůstřelnost alibi?
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, komentátor LN Autorem rubriky dnes mimořádně není Ondřej Štindl
