Úterý 30. listopadu 2021, svátek má Ondřej
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Příběh o strachu znovu po letech

Česko

Ucho, milý mladý čtenáři, je skrytě umístěné odposlouchávací zařízení, známější možná jako „štěnice“. Scénář s tímto titulem vytvořil Jan Procházka, výtečný film v roce 1969 natočil Karel Kachyňa. Byl okamžitě zakázán. Premiéra mohla být až roku 1990. Po dalších dvaceti letech se spisovatelova dcera Lenka pokusila o adaptaci Ucha pro divadlo.

Olomoucká činohra v koprodukci s tvořivým regionálním studiem Českého rozhlasu přichází s originální koncepcí – hrát text přímo v tomto studiu, jehož prostředí významně evokuje práci se zvukem. (V Praze Ucho uvedlo sdružení Divadlo Rity Jasinské.)

Zkušený rozhlasový režisér Michal Bureš se plně spolehl na herce, s nimiž ostatně nepracuje poprvé. Ivana Plíhalová, vzácně věrná tomuto angažmá, je mimořádnou oporou souboru. Igor Bareš, vyhraněná osobnost scén brněnských, dnes člen činohry Národního divadla, je zkušeným hercem filmovým, televizním i rozhlasovým. Právě z Olomouce byla nedávno odvysílána četba na pokračování Knapova Hlídače č. 47 v solidní Burešově režii a sugestivním Barešově ztvárnění.

Ještě se přihodí něco daleko ošklivějšího Divadelní Ucho se odehrává téměř výlučně jako dialog manželů po návratu ze stranické recepce (jde samozřejmě o Hrad a 60. léta, nicméně režisér dobu nezdůrazňuje, usiluje o nadčasovost). Pouze jednou sem vpadne záhadný Muž se skrývaným posláním (v přesném podání Petra Jarčevského). Zmizelo tedy atraktivní panoptikum z filmu: soudruzi, soudružky – dámy v róbách, fízlové, hromady jídla a pití, pinglové, velvyslanci... Veškerá tíha příběhu o strachu spočívá na těch dvou.

Přiopilá, ještě mladá a pohledná Anna vrávorá v bombastické černé róbě. Ryje, provokuje, posmívá se manželovi a všem, na ni si nikdo nepřijde, nejmíň Ludvík. Ten ovšem její euforii nesdílí. Nenápadný, ale dobře padnoucí oblek ještě podtrhuje jeho ustaranost i pocit dočasné úlevy, že je konečně doma, může si odložit, sednout, vzít si prášek, možná i usnout. Anniny erotické výpady, později už v županu, odráží unaveně, pak podrážděně. Signály, že něco kolem nich není v pořádku, je pokaždé na chvíli stmelí: telefon, světla naproti, kroky v zahradě, zvonek, ztracený kufr – napětí houstne. Plíhalové Anna vystřízliví jakoby šokem a začne se bát (samozřejmě o dítě), zatímco Barešův Ludvík ví mnohem víc a tuší, že by mohli náhle zmizet beze stopy jako někteří soudruzi před nimi. Když se telefonem dozvídá – přímo od Nejvyššího soudruha – o svém nečekaném povýšení, je zděšen: umí si to při své inteligenci spočítat. Igor Bareš obezřele kráčí ve stopách Ludvíkova narůstajícího strachu, zvláštního prozření i pošetilé touhy po návratu zpět a do bezpečí. Jenže kde to je?

Podtitulem tohoto Ucha je „hra o strachu a smíření“ a v podobném duchu píše režisér článek do programu. Ovšem tato Anna a především tento Ludvík, modelovaní přísnými tahy, nejsou oněmi „manžely vlákanými mezi ozubená kola stroje vysoké politiky“. A slibované smíření? K tomu má Ludvík ještě hodně daleko. Ještě se mu bude muset přihodit něco daleko ošklivějšího. I proto má intimní dialog z filmu Ucho dnes význam.

***

Jan Procházka / Lenka Procházková: Ucho

Režie: Michal Bureš Kostýmy: Sylva Marková Moravské divadlo Olomouc

O autorovi| MARIE BOKOVÁ, Autorka je teatroložka

Autor:

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...