Neděle 4. prosince 2022, svátek má Barbora
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Příběh o strachu znovu po letech

Česko

Ucho, milý mladý čtenáři, je skrytě umístěné odposlouchávací zařízení, známější možná jako „štěnice“. Scénář s tímto titulem vytvořil Jan Procházka, výtečný film v roce 1969 natočil Karel Kachyňa. Byl okamžitě zakázán. Premiéra mohla být až roku 1990. Po dalších dvaceti letech se spisovatelova dcera Lenka pokusila o adaptaci Ucha pro divadlo.

Olomoucká činohra v koprodukci s tvořivým regionálním studiem Českého rozhlasu přichází s originální koncepcí – hrát text přímo v tomto studiu, jehož prostředí významně evokuje práci se zvukem. (V Praze Ucho uvedlo sdružení Divadlo Rity Jasinské.)

Zkušený rozhlasový režisér Michal Bureš se plně spolehl na herce, s nimiž ostatně nepracuje poprvé. Ivana Plíhalová, vzácně věrná tomuto angažmá, je mimořádnou oporou souboru. Igor Bareš, vyhraněná osobnost scén brněnských, dnes člen činohry Národního divadla, je zkušeným hercem filmovým, televizním i rozhlasovým. Právě z Olomouce byla nedávno odvysílána četba na pokračování Knapova Hlídače č. 47 v solidní Burešově režii a sugestivním Barešově ztvárnění.

Ještě se přihodí něco daleko ošklivějšího Divadelní Ucho se odehrává téměř výlučně jako dialog manželů po návratu ze stranické recepce (jde samozřejmě o Hrad a 60. léta, nicméně režisér dobu nezdůrazňuje, usiluje o nadčasovost). Pouze jednou sem vpadne záhadný Muž se skrývaným posláním (v přesném podání Petra Jarčevského). Zmizelo tedy atraktivní panoptikum z filmu: soudruzi, soudružky – dámy v róbách, fízlové, hromady jídla a pití, pinglové, velvyslanci... Veškerá tíha příběhu o strachu spočívá na těch dvou.

Přiopilá, ještě mladá a pohledná Anna vrávorá v bombastické černé róbě. Ryje, provokuje, posmívá se manželovi a všem, na ni si nikdo nepřijde, nejmíň Ludvík. Ten ovšem její euforii nesdílí. Nenápadný, ale dobře padnoucí oblek ještě podtrhuje jeho ustaranost i pocit dočasné úlevy, že je konečně doma, může si odložit, sednout, vzít si prášek, možná i usnout. Anniny erotické výpady, později už v županu, odráží unaveně, pak podrážděně. Signály, že něco kolem nich není v pořádku, je pokaždé na chvíli stmelí: telefon, světla naproti, kroky v zahradě, zvonek, ztracený kufr – napětí houstne. Plíhalové Anna vystřízliví jakoby šokem a začne se bát (samozřejmě o dítě), zatímco Barešův Ludvík ví mnohem víc a tuší, že by mohli náhle zmizet beze stopy jako někteří soudruzi před nimi. Když se telefonem dozvídá – přímo od Nejvyššího soudruha – o svém nečekaném povýšení, je zděšen: umí si to při své inteligenci spočítat. Igor Bareš obezřele kráčí ve stopách Ludvíkova narůstajícího strachu, zvláštního prozření i pošetilé touhy po návratu zpět a do bezpečí. Jenže kde to je?

Podtitulem tohoto Ucha je „hra o strachu a smíření“ a v podobném duchu píše režisér článek do programu. Ovšem tato Anna a především tento Ludvík, modelovaní přísnými tahy, nejsou oněmi „manžely vlákanými mezi ozubená kola stroje vysoké politiky“. A slibované smíření? K tomu má Ludvík ještě hodně daleko. Ještě se mu bude muset přihodit něco daleko ošklivějšího. I proto má intimní dialog z filmu Ucho dnes význam.

***

Jan Procházka / Lenka Procházková: Ucho

Režie: Michal Bureš Kostýmy: Sylva Marková Moravské divadlo Olomouc

O autorovi| MARIE BOKOVÁ, Autorka je teatroložka

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!