Skaut a muzikant Narodil se 30. května 1931 v Poděbradech v rodině bývalého legionáře, s bratry Mašíny se znal od malička, se Ctiradem se skamarádil ve škole. Ke zbraním Vladimír Hradec „přičuchnul“ už jako čtrnáctiletý, v roce 1945. Tehdy dorazili do Poděbrad Rusové: „Všichni jsme je náramně vítali, já samozřejmě taky. Ve městě měli sídlo, a když jsme tam s ostatními kluky přišli, viděli jsme, že mají pod autem hozené německé samopaly.“ Kluci zbraně sebrali a nenápadně je hodili přes blízkou zeď: „Byli jsme tedy ozbrojeni a měli jsme strašnou radost, že jsme taky vojáci jako ti ostatní. Potom jsme chodili střílet za město, dokud nedošly náboje.“
Po válce byl Vladimír Hradec skaut a muzikant. Politika ho začala zajímat už kolem voleb v roce 1946: ve chvíli, kdy se i školní mládež začala dělit na komunisty a na ty ostatní. Vzpomíná si také, že s nelibostí sledoval, jak poděbradští členové komunistické strany odjížděli po vyhnání Němců „obsazovat pohraničí“ a jak se jich většina brzy vrátila: „Odjeli s kufrem a vrátili se s nákladním autem. Takže bylo vidět, že tam nejeli z důvodu vlasteneckého… Potom to byli neuvěřitelně velcí komunisté.“ Když přišel únor 1948, měl už Hradec dávno jasno, nemusel čekat na politické procesy a nebyl překvapený tím, že KSČ porušuje jeden svůj předpřevratový slib za druhým.
Počátkem 50. let se bratři Mašínové pustili do odbojových akcí a Ctirad se na svého nekomunistického kamaráda Vladimíra Hradce přirozeně obrátil. Začali spolu potají vyrábět výbušniny, později Hradec ukrýval v rodinném domě zbraně (i ty, které Mašínové získali po přepadení stanice SNB), pečoval o ně, nakonec je spolu s otcem ošetřil a zakopal do úkrytu na zahradě. O to, co přesně skupina dělá, se prý moc nestaral. Ctirad Mašín mu řekl: „ ‚Když nic nevíš, nikomu nemůžeš nic povědět, to bylo pravidlo mého otce, tak se na nic neptej.‘ No, tak jsem se na nic neptal.“
V říjnu 1953 uteklo pět členů skupiny za hranice: bratři Ctirad a Josef se spolu s Milanem Paumerem po dramatickém útěku východním Německem dostali do amerického sektoru Berlína, Zbyňka Janatu a Václava Švédu policie dopadla. Student Hradec zůstal doma. O zatčení těch dvou se dozvěděl ze zahraničního rozhlasového vysílání a tušil, že si pro něj estébáci brzy přijdou. Sebrali ho na tramvajové zastávce v Praze na Letné 25. listopadu 1953 a souběžně odvedli do vazby i jeho bratra a oba rodiče. V soudním procesu pak dostal Vladimír Hradec dvaadvacet let, jeho maminka i otec osmnáct let a bratr patnáct. Vladimír byl vězněn na Pankráci, v Leopoldově, v uranových lágrech Nikolaj a Rovnost a ve věznici v Plzni. Na svobodu se dostal po jedenácti letech. Až do konce komunismu žil jako „státně nespolehlivý“ občan, dnes bydlí v Mělníce.
Text vznikl s použitím rozhovoru, který s Vladimírem Hradcem v rámci projektu Příběhy bezpráví natočili studenti soukromého reálného gymnázia Přírodní škola Marie Hrdinová, Markéta Dlouhá a Dominik Radina
lidovky.cz další příběhy čtěte na www.lidovky.cz/bezpravi
***
Když přišel únor 1948, měl už Hradec dávno jasno, nemusel čekat na politické procesy a nebyl překvapený tím, že KSČ porušuje jeden svůj slib za druhým
O autorovi| Adam Drda, redaktor Rádia Česko
