Kdysi byla řeč o knize, kterou bychom si rádi četli, kdybychom měli čas na to, číst knihy, které číst nemusíme. A básník Ivan Wernisch se zasnil, že by nejraději četl pořádnou knihu o medvědech, takový nějaký medvědí životopis, jako by ho napsal třeba Stefan Zweig nebo André Maurois nebo třeba Pavel Kosatík.
Naprosto jsem ho chápal, živočišná říše je to nejbarvitější, nejepičtější a nejnapínavější prostředí na světě. Je to prostředí plné bizarností, pitvorností a fantaskností a přitom tam vládne železná logika života a smrti. Třeba takový krtek hvězdoocasý, který má místo nosu jakousi růžovou mořskou sasanku, kterou používá jako nesmírně výkonný vysavač, jíž saje do své savé tlamičky miniaturní roztoče. Nebo sépie obecná, která má jedno moudré, posmutnělé oko, kterým je schopna se dívat na člověka, a ty obzvlášť inteligentní občas i jako by na něj mrknout, takže z toho člověk může mít infarkt. A tahle sépie loví kraby tím, že před ně připlave a začne se před nimi vlnit jako břišní tanečnice, přičemž vysílá na užaslého kraba hypnotické a psychedelické obrazce, a chudák krab se ani nehne, jen fascinovaně hledí a sépie se k němu blíží a zadními chapadly ho uchopí, omotá mu klepeta a za pomoci čelistí mu otevře krunýř. Bleskurychle ho pak ochromí nervovým jedem a pak ho už jen pomalu a blaženě vysaje.
Markus Bennemann: Rafinované vraždy v živočišné říši. Vydal Knižní klub, 232 s.
