Sobota 29. ledna 2022, svátek má Zdislava
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Příběhy z periferie republiky

Česko

Reportáže Michala Mareše z let 1946-1948 přinášejí hrůzný obraz doby vymknuté z kloubů.

Komunisté se mu za ně pomstili sedmi lety kriminálu.

Necelé tři roky mezi osvobozením v květnu 1945 a komunistickým převratem v únoru 1948 jsou neuralgickou dobou českých dějin 20. století. Trauma Mnichova a pokoření války vyvolávají odplatu v podobě vyhnání milionů německých spoluobčanů, nová česká etnicky čistá společnost zaslepeně přijímá pravdy a pořádky z východu, rodí se nový kolektivistický hospodářský řád, svobody jsou omezovány státními a stranickými zájmy. Mnohá témata jsou tabu a kritika má své meze. Jedním z mála novinářů, kteří se důsledně pokoušeli posouvat hranice svobody slova, byl Michal Mareš (1893-1971).

Kdo byl Michal Mareš? Václav Černý, jehož Paměti jsou plné příkrých literárních i morálních soudů, píše o Marešovi se zjevnou sympatií: „Nebyl průčelní figurou naprosto v ničem, ačkoliv se dotkl všeho. Formát malý, žádný životní řád, jen stmelenina těch nejšlechetnějších lidských pudů, pingl dobroty... úžasně věrné zrcadlo všeho, co se u nás za půlstoletí národního života událo společensky a kulturně-sociálně významného a výrazného.“ Básník a klobásník Osudy Michala Mareše do jeho hvězdné hodiny reportéra v Peroutkově Dnešku by vydaly na několik románů. Narodil se v Teplicích jako Josef Maresch a již od školních let se politicky angažoval na krajní levici. Jako šestnáctiletý byl vyloučen ze všech státních středních škol v Rakousku za organizaci protestů proti popravě španělského volnomyšlenkáře Franciska Ferrera. Za své styky s anarchisty byl několikrát vyslýchán, střídal příležitostné práce, psal drobné zprávy do Prager Tagblattu a přispíval do anarchistických tiskovin, stýkal se s českou i německou literární bohémou od Jaroslava Haška přes S. K. Neumanna až po Franze Kafku.

Po první světové válce se Mareš dotkl mnoha múz: vydal sbírku sociálních básní Přicházím z periferie, působil jako dramaturg v několika divadlech, přispíval do Tribuny i Rudého práva, napsal několik divadelních her, románů, sbírek cestopisných črt, a dokonce se jako scenárista a herec podílel na prvním českém hraném filmu. O tom, že nebyl jen nepraktickým bohémem, svědčí to, že se stal společníkem uzenářské firmy. Na vizitky si pak psal, jak píše znalec jeho díla Pavel Koukal, „básník a klobásník“.

Na podzim roku 1938 bránil Mareš jako dobrovolník hranice a za okupace vyvíjel různé odbojové aktivity. V květnu 1945 poskytl nocleh svému bývalému kolegovi z Prager Tagblattu Karlu Prochaskovi, který zběhl z wehrmachtu. Tato pomoc se mu málem stála osudnou: 17. května jej zatkla NKVD, která pátrala po Prochaskově jmenovci, agentovi Sicherheitsdienstu. Sovětská tajná služba jej několik měsíců věznila a vyslýchala na řadě míst v Česku a Polsku.

Po propuštění se stal, ačkoliv byl od počátku 20. let členem komunistické strany, přispěvatelem Peroutkova Dnešku, který navazoval na meziválečnou liberální Přítomnost. Zde se brzy proslavil cyklem reportáží z pohraničí, které nazval podle své básnické sbírky Přicházím z periferie republiky. Marešovy články z Dneška doposud vyšly pouze ve výboru, který doprovázel vydání jeho nedokončených pamětí Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince (Prostor 1999). Díky Michalu Jarešovi je teď máme pohromadě všechny, doplněné o nevydané rukopisy a ohlasy čtenářů.

Marešovy reportáže jsou z dnešního pohledu texty příliš košaté, nedisciplinované, rozevláté. Až manýristické imprese střídají velká slova, autor často píše sám o sobě. V červnu 1947 zhodnotil policejní kritik jeho články ve zprávě pro ministra vnitra Noska: „Základním tónem jeho článků je soustavné upozorňování na sebe. Nedovede napsat věc podanou neosobně. Všude obratně vplete kus svého já. Má sám ze sebe hroznou radost.“

Dnes by asi neprošla ani Marešova práce s fakty. Ty se neobtěžoval ověřovat, často přejímal informace z druhé či třetí ruky. I přiložené čtenářské dopisy ukazují, že se zřejmě mnohokrát mýlil v detailech. Porovnámeli však jeho reportáže z pozdějšími historickými studiemi, zjistíme, že pochmurnou poválečnou dobu zobrazil dost věrně.

Nemohu mlčet, jen být umlčen S ohledem na hlavní dobové tabu Mareš nikde nekritizuje samu myšlenku vyhnání Němců. Důsledně také používá politicky korektní termín odsun. V prvních reportážích kritizuje jeho překotnost a neuváženost z ekonomických hledisek. Proč jsou odsouváni němečtí sedláci před dokončením senoseče? Kdo bude rubat uhlí, až odjedou němečtí horníci? Nakonec navrhuje asimilaci alespoň části Němců: „Nevyvážíme zrádné nebezpečné německé barbary. O českou krev jde, jež koluje v mnohých těchto poněmčených lidech a jež měla být podchycena tak, aby opět byla obrozena a spojena s jazykem naším, s řečí naší sladkou slovanskou.“ Tehdejší většinové mínění však reprezentoval spíše pisatel jednoho čtenářského dopisu: „Plných tisíc let jsme čekali na tuto jedinečnou historickou příležitost a nyní bychom podle pana Mareše měli zde Němce nechat, jen proto, že snad někde zůstala letos neposečená tráva?“

Marešovo pohraničí v době odsunu, to je Divoký západ plný samozvaných diktátorů, zlodějů, hochštaplerů, sadistů, chátrajících prázdných vesnic, neposečených luk a zdivočelého dobytka. Znásilněná země ovládaná lůzou. Třeba příběh kolchozu, který v Dolních Chobolicích založila skupina lidí z Krče. Pražští lumpenproletáři nejprve obsadili vesnici a vyhnali německé obyvatele z jejich statků. Pak se pokoušeli kolektivně hospodařit, aniž by k tomu měli elementární znalosti. Pár chytráků zřejmě kolchoz „vytunelovalo“, ostatní živořili. Michal Mareš asi netušil, že pohraničí je sociální laboratoří procesů, které budou zanedlouho vnuceny celé zemi. Kolik takových JZD, jako byl chobolický kolchoz, vzniklo v 50. letech po celé zemi? Marešovo psaní bylo trnem v oku mnohým. Již v září 1946 byl spolu s odpovědným redaktorem Dneška Edvardem Valentou žalován pro pomluvu Sboru národní bezpečnosti. Ve své obhajobě Mareš řekl: „Mlčet k tomu, co se děje, znamenalo by ztratit čest. Mohu být umlčen, to je jediný způsob mého mlčení.“ Prvním v řadě Žaloba byla nakonec stažena, po komunistickém převratu však byl Mareš prvním v řadě. Akční výbor Syndikátu českých spisovatelů jej vyloučil hned 26. února 1948 spolu s Ferdinandem Peroutkou, Edvardem Valentou, A. C. Norem, Prokopem Drtinou, Ivanem Herbenem a několika dalšími. Již 13. března byl poprvé vyslýchán, ve vězení se ocitl definitivně 30. dubna. V listopadu 1948 byl odsouzen na sedm let za to, že v květnu 1945 poskytl úkryt Karlu Prochaskovi, „jejž mohl důvodně považovat za nacistického zločince“. Celý trest si odseděl a propuštěn byl teprve v březnu 1955. Posledních 16 let života těžce živořil, v druhé polovině 60. let mohl publikovat několik článků v Lidové demokracii.

Na záložce knihy Přicházím z periferie republiky je Michal Mareš charakterizován jako „pozapomenutý“ spisovatel a novinář. Díky jejímu editorovi Michalu Jarešovi se však Mareš naopak stává jedním z nejznámějších novinářů třetí republiky. Kterému jinému z té doby vyšly sebrané spisy? Přestože byl ve své době umlčen, jeho dílo nepřízeň osudu přežilo.

***

„Plných tisíc let jsme čekali na tuto jedinečnou historickou příležitost a nyní bychom podle pana Mareše měli zde Němce nechat, jen proto, že snad někde zůstala letos neposečená tráva?“

PUBLICISTIKA KNIHA TÝDNE Přicházím z periferie republiky Michal Mareš Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2009. 577 stran.

O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace

Autor:

Naši zemi by neubránila ani desetkrát větší armáda, říká armádní generál Opata

Premium Přes tři roky šéfuje armádě a nejvíc mu pije krev byrokracie. Když je nejhůř, oblékne maskáče a vyrazí z kanceláře...

Situace se obrací. Dřív byl vstřícný západ, dnes vyrazte s obytňákem na východ

Premium Nemám rád kempy s jejich davovou atmosférou, hlukem a stísněným prostorem a hotely jsou pro mě nenávratně statické,...

Recept na dlouhověkost? Chirurg Pafko vysvětluje, čím si zkracujeme život

Premium Profesor Pavel Pafko o tom, proč si u televize neotevře lahváč, o malém štěstí pro každý den a taky o poučném úrazu na...