Přesto je příjemné zase ho vidět. A jestli je to naposled, jde o rozlučku důstojnou.
Říká se, že nejspolehlivěji ve filmu dojímají děti a zvířata. Důchodci v dnešní době, orientované na výkon a na mládí, už tak spolehlivým dojičem slz nejsou, ale to není nic, co by se nedalo zvrátit obsazením milované tváře pokryté vráskami. Ve francouzském filmu Muž a jeho pes je dítě teprve nenarozené, nejlepší přítel člověka figuruje už v názvu a titulního muže nehraje nikdo jiný než jeden z nejoblíbenějších francouzských herců všech dob, Jean-Paul Belmondo.
Je to hned trojitý útok na city. Jako by nestačilo, že se tu k filmu po téměř dekádě vrací letos šestasedmdesátiletý Belmondo, který v roce 2001 utrpěl mozkovou mrtvici, v režijním kinodebutu nepříliš známého herce Francise Hustera figurují právě i ony další sázky na slzopudnou jistotu. Ale je to doják tak přiznaný a nekomplikovaný, že se mu dá přijít na chuť.
Belmondo hraje zestárlého námořníka Charlese, jemuž se na sklonku života začíná všechno sypat pod rukama. Žije se svým voříškem v mansardě luxusního pařížského bytu, který patří jeho někdejší lásce Jeanne. Ta se však chce znovu provdat, a tak Charlese vyhodí i se psem na ulici. Charlesovi nemůže pomoci ani jeho jediná kamarádka – mladá služebná Leila, která je těhotná, ale ani jeden z možných otců se k dítěti nehlásí. Stařec se proto propadá čím dál hlouběji jak do depresí, tak co se týče společenského statusu.
Kořeny v neorealismu Muž a jeho pes je přepisem neorealistického dramatu Umberto D., kterým scenárista Cesare Zavattini a režisér Vittorio De Sica dokumentovali poválečnou bídu Itálie. Nová verze se však i přes přímé citace (například scéna s žebráním) více podobá přiznaně sentimentálním francouzským filmům 70. let. Úpadek jednoho lidského života je tu spíše než k dobově zacílené sociální kritice záminkou k bezčasovému a neškodnému lkaní nad nespravedlností života. Film pochopitelně stojí a padá s Belmondem – a ten nezklamal. Přestože je kvůli ochrnutí snímán převážně zleva a vystačí si pouze s melancholickým úsměvem a psíma očima, stačí to. Nijak se nesnaží zkrášlovat sám sebe: vypadá prostě jako starý vrásčitý chlap, jenž možná býval pohledný, ale zbylo mu jen uvadající charizma. Ukázat se takhle před fanoušky, kteří ho pamatují jako nezastavitelný kus dynamitu, chtělo odvahu. Film jako takový je pak zvláštní snad jen tím, že nenudí, i když na něm nic zvláštního není. Scénář se dá předvídat celé scény dopředu, postavy jako chudá služebná se zlatým srdcem jsou jak z červené knihovny, dialogy mnohdy šustí papírem a ten pes je prostě otravný. Přesto Charlesův sestup na dno poutá pozornost.
Vedle Belmondova výkonu za tím překvapivě stojí prastaré postupy De Siky se Zavattinim. Právě oni ve Zlodějích kol a dalších filmech prokládali sledování příběhu hlavních hrdinů průhledy do existencí epizodních postav, které by vydaly na samostatné filmy. Těhotná krásná tvářička Leila nikoho zajímat nemůže, ale Charlesův spolupacient z nemocnice, polský taxikář a jeho zhýčkaný synek, cestující z tramvaje, jíž utekl manžel i pes – to jsou náčrtky postav, které provokují fantazii a ukotvují jinak banální historku v realitě.
Ať už je ten snímek sentimentální, nebo ne, Muž a jeho pes dojímají poctivě – berte, nebo nechte být. Pokud vezmete, potěší vás i minivýstupy slavných herců, jako je Max von Sydow, „hrabě Peyrac z Angeliky“ Robert Hossein, oblíbenec Andrzeje Wajdy Daniel Olbrychski a další.
***
HODNOCENÍ LN ***
Muž a jeho pes (Un homme et son chien)
Francie 2009 Scénář: Francis Huster, Murielle Magellan Režie: Francis Huster Kamera: Vincent Jeannot Hudba: Philippe Rombi Hrají: Jean-Paul Belmondo, Hafsia Herzi, Julika Jenkins, Max von Sydow, Charles Aznavour, Tchéky Karyo a další Distribuce v ČR: Atlantis Premiéra: 21. 5. 2009
