Rakouský dramatik Felix Mitterer napsal hru Moje strašidlo, kterou v Činoherním klubu nastudoval Martin Čičvák, původně pro rozhlas. Divadla si ale brzy všimla mimořádných rolí pro dva velké herce a hra o manželství, jež nedokázala rozloučit ani smrt, se objevila i na jevišti. Strašidlo z názvu dramatu, pronásledující ovdovělou Rózu, je její mrtvý manžel Zach, který s ní dál žije v jejich domě. Jeho záhrobní existence může být trestem za kruté, násilnické chování k vlastní ženě i dětem. Róza ji ale bere i jako odplatu za to, že mu nepomohla, když umíral.
Silně emotivní sekvence rozhovoru živé s mrtvým, plné vzájemných výčitek a dávných křivd, skládají drsný příběh života obou postav, a to je to, oč ve hře běží, neboť není podstatné, jestli Rózu straší „skutečný“ přízrak, nebo její vlastní představa – životní osudy tohoto podivného páru jsou mnohem děsivější než posmrtné strašidelné bytí jednoho z nich. Dramatickým převyprávěním jejich příběhu zřejmě zahání strašidla vlastní minulosti i autor, protože mnohé dějové motivy, které se ve hře objevují (kruté bití v dětství, citová prázdnota, osud adoptivního dítěte, dřina v malé předalpské vesnici), se shodují s životní historií jeho vlastních i nevlastních rodičů a zčásti i jeho samého.
V Činoherním klubu hrají dvě hlavní (a jediné) postavy Mittererova dramatu Blanka Bohdanová a Stanislav Zindulka. Pohybují se na téměř prázdné temné scéně v rozvalinách starých zdí, zřejmě symbolických zbytků domova. Jejich dialogy provází hudba Petra Kofroně, přízračná, naléhavá, výborně doplňující dějové sekvence (živě hraje na jevišti sám autor nebo Peter Mahrik).
Rózu Blanky Bohdanové přinutí přízrak jejího muže k tomu, co léta odmítala – mluvit s ním. Z jejích slov cítíme nasupenou zarputilost, s jakou kdysi bez peněz a s krvavou dřinou postavila dům, s jakou nesla Zachovy opilecké eskapády. Při zmínce o šťastných momentech Rózina údělu ale Bohdanová odlehčí gesta, uvolní výraz, její postava ožije a promění se. Stanislav Zindulka hraje opilce, lháře a násilníka s neodolatelnou jiskrou; lze pochopit, proč patřil jeho Zach ve vesnici k těm oblíbeným, zatímco od mlčenlivé Rózy se všichni drželi dál.
Ke konci dramatu však jako by jeho autor nečerpal už pouze z historie jedné rodiny, ale posbíral tragické příběhy napříč Alpami – vybombardovaný hřbitov, kde Róza nachází úlomek lebky svého dítěte, vesničané krutě zavraždění za války, vzpomínka na zneužití v dětství… Těch hrůzných, bizarních a bezútěšných momentů je tolik, že tím příběh paradoxně ztrácí na síle a je jen zásluhou herců, že ho s vkusem dovedou až k závěrečné scéně, která se blíží podobenství o odpuštění a vykoupení. Při vzpomínce, s jakou hereckou noblesou a profesionalitou se oba přenesli přes problematický závěr hry, se ale vybaví i otázka, zda by se býval pro ně nenašel dramatický text, jehož nedostatky by svým mistrným herectvím nemuseli vyvažovat a podpírat.
***
Felix Mitterer: Moje strašidlo Překlad: Michaela Sochorová Režie: Martin Čičvák Scéna: Tom Ciller Kostýmy: Nina A. Stillmark Činoherní klub, premiéra 22. 4.
