Poznávacím znamením Ericha Frieda (1921-1988) na portrétech ze 60. let jsou brýle s tlustou tmavou obroučkou, později hůl. Kromě komorních snímků u psacího stroje, s dětmi a ženou či s aktovkou a kočkou se dochovala i rozmazaná fotka, na níž Fried v motocyklistické helmě, s pozvednutou paží a zaťatou pěstí demonstruje v Berlíně v únoru 1968 proti válce ve Vietnamu -už předtím vydal sbírku agitačních básní und Vietnam und (některé lze nalézt i v prvním českém výboru z Frieda Varovná znamení, 1968). Se spisovatelskými kolegy ze Skupiny 47 - například s Günterem Grassem - se v tomto bodě přeli, shodli se ale v protestu proti okupaci Československa.
Vypadá to, že máme před sebou typického levicového intelektuála 60. let. Fried však smýšlel levicově už na konci 30. let. Přitom od počátku polemizoval s dogmatiky. Jaroslav Kovář, který připravil nejobsáhlejší český výbor z Friedovy poezie Básně lásky, strachu a hněvu (Barrister& Principal 2004), jeho nepravověrný postoj ilustruje verši z roku 1970 Spory mezi výhradními dědici: „Můj Marx tvému Marxovi/ vyškube vousy/ Můj Engels tvému Engelsovi / rozmlátí hubu/ Můj Lenin tvému Leninovi/ zpřeráží kosti...“ A svědčí o něm i mnoho jiných básní, které zesměšňují všemožné aktivismy a „dobré věci“: „Když vidím/ co všechno/ se dělá/ v zájmu dobré věci/ napadá mě/ někdy/ že by to možná byla/ docela dobrá věc/ kdyby už/ vůbec žádná dobrá věc/ nebyla.“
Erich Fried mluvil o své životní zkušenosti. Narodil se ve Vídni začátkem 20. let v bohaté židovské rodině. Rodiče se v dubnu 1938 po obsazení Rakouska rozhodli pro útěk - byli však udáni. Otec zemřel při policejním výslechu, matku odsoudili k pěti letům vězení, babička se nevrátila z Terezína. Fried uprchl do Londýna, v exilu pracoval pro utečence, podařilo se mu zachránit matku a mnoho dalších.
V roce 1944 mu vyšla první sbírka básní Deutschland. V 50. letech působí v Anglii jako politický komentátor, překládá do němčiny (mj. Dylana Thomase, T. S. Eliota, Shakespeara) a začíná publikovat i v Německu. Roku 1963 se stává členem Skupiny 47. Jiný člen tohoto volného sdružení, kritik Marcel Reich-Ranicki, o něm ve svých pamětech napsal: „Citlivost, ješitnost a vysoké sebehodnocení - to všechno jsem mohl pozorovat u lyriků, jako je Erich Fried a Wolf Biermann, jejichž talent je překonáván pouze jejich egocentrismem.“ Kateřino, chci pusu!
Angažovanost se u Frieda spojuje se soustavnou kritikou jazyka. To platí i o pozdních Milostných básních (1979), nicméně kritika a boj jsou v nich univerzálnější: víc než o svobodu národů a tříd se tu bojuje o svobodný vztah dvou lidí, kteří se vzali.
Skrytou adresátkou a inspirátorkou této knihy je fotografka a malířka Catherine Boswellová, od roku 1965 Friedova třetí manželka a autorka mnoha jeho portrétů, působících vesměs radostně, ne-li idylicky. V rozhlasové koláži rádia ORF však zazněla i neidylická vzpomínka publicisty Joerna Schlunda z natáčení s Friedem v Londýně: „Zachytil jsem prudkou hádku mezi Catherine a jím. Člověk přitom musí vědět, že Catherine byla o dvě hlavy vyšší. A Erich chtěl mít pokoj. Vzhlédl k Catherine a řekl:,Catherine, I wanna kiss!‘ Catherine shlédla dolů a řekla svým hlubokým hlasem:,No, Erich‘...,I wanna kiss,‘ dupl nohou a ona zopakovala:,No, Erich!‘ -,Shit!‘ Odcházel, a jak odcházel, chytla jej dlouhými pažemi, stáhla ho zpátky a políbila.“
Tuto historku zachraňuje před vulgaritou její pohádkový průběh: Polibek přišel až napotřetí. Stojí však za to ji citovat i pro názornost: představuje jakousi akční obdobou Milostných básní. V těsném sousedství očekávatelných klíčových slov jako ty, láska, štěstí, srdce, život, člověk, svoboda, políbit se v nich totiž opakují docela opačná: bez tebe, strach, neštěstí, zoufalství, odloučení, bloudění, trápení. A čtenář sleduje prudký spor mezi nimi.
Mám neštěstí... miluji tě „Mám neštěstí/ jímž kvůli tobě trpím/ zvážit s neštěstím/ jímž pro mě jsi// Jde to po dnech/ a hodinách/ Více týdnů/ odloučení/ soužení/ stesku po tobě/ a strachu o tebe/ než šťastných dnů// Ale k čemu to počítání?// Miluji tě.“
V básni Úvaha zní „miluji tě“ přesvědčivě proto, že není důvod ho očekávat. Nestojí už na začátku připraveno k použití jako samozřejmý předpoklad nebo klišé, ale objevuje se jako něco, k čemu člověk dospěl. A co k němu zároveň došlo samo, „došlo mu to“, jinak by v logice úvah, vážení, porovnávání a počtů ke svému závěru dospět nemohl. Stejně by daleko nedošel se spekulací žalmista, který naříká: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Ale jak jeho nářek sílí, v nejvypjatější chvíli se zlomí v tiché konstatování: „A tys mi odpověděl.“
Slova láska a miluji tě patří spolu se slovem Bůh či pravda k nejvíce zneužívaným. Jedna z krajních reakcí, které se nabízejí, je nevyslovovat je, mlčet. Vyřazením ze slovníku se ale něco děje i s realitou. Myslitel Martin Buber proto razil jinou cestu: Pozvednout zašpiněné slovo z prachu a pečovat o ně. Právě to sledujeme ve Friedově Úvaze. „Dobré slovo“ označující „dobrou věc“ v ní sice zazní, ale nezazní snadno.
Plaf ryč, moje frybo Nesnadnost, s jakou Fried „miluji tě“ vyslovuje, vyplývá i z vědomí, že Já se nemůže k takovému slovu nikdy dobrat samo, z vlastního rozhodnutí - slovem Reicha-Ranického - egocentricky. Není to soukromá věc, stejně jako polibek, který nemůže chtít jen jeden. V centru Milostných básní nestojí Já, ale ani Ty, dokonce ani milování. „Ne/ proto že musím/ milovat/ nýbrž proto/ že musím milovat tebe.“ Pokud „miluji tě“ platí, nelze ho rozdělit na Já a Ty a miluji.
Ve své absolutnosti je však taková výpověď drtivá. Dál už nelze jít, těsné spojení budí hlubokou úzkost: „Srdce/ jež řeklo/,Neboj se o mne‘/ mrzne/ a bojí se o tu/ jíž to/ řeklo“ (Srdce ve skutečnosti).
V této pasti lze vydržet jen díky oddechovým časům. Fried dává slovům čas, aby se nadechla a obnovila smíchem, ve zkomolených básních jako Bláskeň při nestvůrčasu, Anně Ěmulb, v nichž slova splétá nebo obrací naruby, krade hlásky jedněm a rozdává druhým. Hříčka Ubrečenódie o velfešné felrybě pak může skončit v Bezdíčkově překladu jako spletenec ukolébavky a poslání do háje: „Plaf ryč/ moje frybo/ můj fklade/ běž do žralokháje hajat!“
V celé knize se stále proměňují nálady, poetické rejstříky a formy, najdeme tu básně minimální a upovídané, intelektuální, říkankovité i smyslné, formálně vybroušené i fragmentární, originální i převzaté. Na báseň a lásku klade Fried maximální nárok: „Nechci přijít tam/ kde se na místě/ vyčerpané lásky/ roztahuje/ lhostejnost/ kdy když je po pláči/ začíná zívání/ kde se tvé tázání po svobodě/ možná stává bezcitným/ a hemží se chytrými slovy...“ (Tam ne).
Fried, který ovládal řečnické figury a logické paradoxy, zde začíná téměř s každou básní od nuly. Usiluje o nemožné: nebýt chytrý („Argument ještě nikdy/ nezachránil lásku“), i když chytrý je, nevyčerpat se ani při vyčerpání („Ze své neunavitelnosti/ jsem/ najednou/ tak unavený...“), zůstat svobodný („Svoboda je nedělitelná“), ale pro ideál neupravovat realitu. Proto do knihy patří i báseň o neštěstí stoupajícím jako voda (Posvátné čiré) či Chvála zoufalství.
Milostné básně - tak jako v malém spor o polibek - zachycují nevysvětlitelný přírodní děj. Podobá se přílivu a odlivu, při nichž člověk polovinu času čeká na zázrak: „Myslet na tebe/ dokud láska/ k tobě/ nemůže být opět šťastná// Probuzení/mrtvých/ je pak zcela snadné.“ A druhá, šťastná polovina času? Během té si „většinu věcí člověk vyvzdoruje pouze bolestí“.
KNIHA TÝDNE Milostné básně Erich Fried Přeložil a doslov napsal Ondřej Bezdíček. Vydalo nakladatelství Agite/Fra, Praha 2007. 138 stran.
O autorovi| DANIELA IWASHITA, Autorka je redaktorkou Orientace
