Je příznačné, že v pozadí nahrávek nestojí žádný velký vydavatelský koncern ani jiný „bohatý strýček“, nýbrž schopní malovydavatelé, kteří pochopili, že tento segment trhu je trvale zanedbáván. A dokázali na svou produkci sehnat peníze. Nevynechají nic podstatného, co dělá dobré album dobrým albem. Nahrává, míchá a masteruje se v kvalitních studiích s osádkou, která své práci rozumí, hrají tu muzikanti nejen z Čech, ale - tam, kde je to potřeba - i z ciziny, cédéčka jsou úhledně zabalena, takže zákazník za své peníze dostává ucelené dílo. Asi je lepší nedomýšlet, kolik (a zda vůbec něco) všichni účastníci na celé věci vydělají a kolik nákladů je smazáno díky přátelským vztahům a podpoře žánru. Ale jak vidno - jde to.
Jak by skončila Joni Mitchell?
Už etablovaným vydavatelstvím na českém jazzovém poli je Amplión Records, které přispělo k radostné žni dvěma tituly. Snad nejdéle očekávané album tohoto žánru je velmi opožděný oficiální debut Zuzany Dumkové, dámy, kterou bychom snad mohli nazvat „jazzovou písničkářkou“, kdyby její hudba nesahala za hranice pod tímto termínem představitelné.
Její vypiplané album Balance by například mohlo být jednou z možných odpovědí na otázku, jakou hudbu by dnes dělala Joni Mitchell, kdyby pokračovala ve spolupráci s jazzmany. Výhradně vlastní skladby s obraznými a výrazně zvukomalebnými texty nezapřou lví podíl mnoha z nejlepších představitelů mladé muzikantské generace. Mistrovství všech zúčastněných je přitom nevtíravé, jaksi mimoběžné, na prvoplánové exhibice tu není místo.
Druhým titulem Ampliónu je druhé album souboru Limbo se slovní hříčkou Kalimbo v názvu -rozhodně nejhravější a svým způsobem nejuvolněnější titul podzimní jazzové kolekce. Kapela sama nazývá svou hudbu „ethno free jazz“. Toho „free“ zde sice není o moc víc než v jiném moderním jazzu, zato exotických inspirací najdeme řadu od latiny přes Afriku až po východoevropskou starou hudbu. Způsob nakládání Limba, vedeného saxofonistou a basklarinetistou Pavlem Hrubým, s prolínáním jazzové svobody s dalšími prvky bychom snad mohli připodobnit k originálnímu stylu Art Ensemble Of Chicago. Podstatou Limba je ale hledání osobitosti právě v oné tvůrčí svobodě, kterou umožňuje hráčská bezproblémovost a schopnost nadhledu.
Novou, ale o to divočejší „štikou“ mezi domácími hudebními vydavateli je značka Animal Music, založená bývalým členem rockové kapely Sto zvířat Petrem Ostrouchovem.
Aktuálně „zvířecí“ label vypustil na trh dva nové nosiče. Debut tria kytaristy Libora Šmoldase s názvem On The Playground přináší sice retro, ale přitom velmi životnou a posluchačsky vděčnou hudbu, vycházející ze soul jazzu 60. let, ve které je spousta místa pro blues i swing.
V triu figuruje kromě polského bubeníka Ĺukasze Źyty také stále populárnější varhaník Ondřej Pivec (v jehož Organic Quartetu, držiteli jazzového Anděla a taktéž „zvířeti“ ze stáje Animal Music, figuruje na oplátku zase Libor Šmoldas).
Největším kladem alba jednoznačně je, že se muzikantům podařilo ve velmi dobré zvukové kvalitě přenést klubový „nápřah“ do studiové nahrávky. Větší autorská výraznost přijde určitě časem - tihle mladíci na ni mají ještě relativně dost času.
A rozhodně dobře našlápnuto.
Naopak českým jazzovým autorem par excellence je kontrabasista Jaromír Honzák, dnes už vlastně veterán „české kontrabasové školy“. Jeho nové, vtipně nazvané album A Question To All Your Answers nahrálo základní složení výborně obsazeného kvarteta s kytaristou Davidem Dorůžkou, pianistou Michałem Tokajem a - opět - bubeníkem Ĺukaszem Źytou, nechybí ani několik hostí.
Honzákova autorská hudba daleko překračuje mantinely jazzových dogmat, aniž by ztrácela vnitřní tah a stoprocentní soudržnost. Celé série silných témat a neběžných melodií, impresionistické zvukomalby, plné ztotožnění všech skladebných prvků s celkem, to činí z Honzákova alba unikát minimálně evropského formátu.
Kytarista Roman Pokorný je duše stylově neposedná, prošel obdobím velmi komorního výrazu, hraje i relativně přímočaré blues. Hudba, kterou přináší albová novinka Hot Jazz News na jeho vlastní značce My Records, by měla uspokojit i rockery. Pokorný s podporou funky šlapavé černé rytmiky (Steve Clarke - baskytara, Chris Stanley - bicí) a hráče na fender piano Jakuba Zomera za zády jako by, počínaje úvodní „hendrixiádou“ Jimi's Mood, skládal poctu kytaristům 60. a 70. let. Vždyť bez jejich vlivu si nelze představit nejen současný rock, ale ani jazz a blues. Album je sice postaveno od začátku do konce na Pokorného kytaře (která ovšem kromě rychlých a tvrdých běhů stále umí být i velmi lyrická), nejde ovšem o bezobsažnou exhibici. V Pokorném je mnoho hudby, která se prostřednictvím jeho prstů dere na povrch.
Úhrnem vzato: připočtemeli několik dalších jarních titulů, jazzoví ,akademici' budou mít letos hodně práce...
