Když dva dělají totéž, není to totéž. „Je velmi neobvyklé, že na lavici obžalovaných usedne princ,“ řekl britský soudce při vynesení rozsudku nad Abdalazízem bin Násirem. Zná snad případ katarského prince a ministra Pavla Němce? To asi ne. Ani oba princové nedělali totéž. Zatímco ten katarský v Praze „jen“ pohlavně zneužíval dívky, ten saúdský v Londýně zabil svého sluhu. Ale oba případy ukazují, jak se vnímání trestnosti i spravedlnosti v různých zemích liší a proč Katařan tak toužil po „své“ spravedlnosti.
Ze slov u britského soudu plyne, že princ Abdalazíz měl se sluhou erotický vztah, ale homosexualitu popíral obžalovaný i jeho obhájce. Proč? Protože to, co je v jednom pojetí spravedlnosti polehčující okolností, je ve druhém pojetí okolností přitěžující a naopak. Kdyby se princ přiznal k homosexualitě, vyvázl by se zabitím v emoci, ale doma by mu za homosexualitu hrozil trest smrti. Kdyby byl ovšem souzen doma, tak sama skutečnost, že princ zabije sluhu, by byla pokládána za prkotinu, zatímco v Británii je vraždou. S tímhle nepohneme. Můžeme-li ovšem něco ovlivnit, pak to, aby v Evropě usvědčení princové neunikali tak snadno domů.
