Tři, dva, jedna, teď... My jsme vaše kóně, vaše rudý kóně, my jsme vaše kóně, my to vyhrajem! My vyhrajem ten zápas, ten fotbalovej zápas, my jsme vítězi. Svý! Jsme svý! A koně máme rudý! Svý! Jsme svý! A srdce sparťanský! É-ó! É-ó! É-ó, é-ó, éoé! Sparta!“
Týmový pokřik zpocených chlapáků? Ne na tomhle hřišti. Na zeleném trávníku v pražských Vysočanech vyzpěvují sparťanskou hymnu pištivými hlásky děvčátka, kterým ještě nebylo deset. Mají po vyhraném zápase, drží se v kroužku kolem ramen a hulákají z plných plic. Kopačky, fotbalová meruna, rudý dres a culíky s beruškami? „To je rouhání, šílenství!“ ozval by se bigotní fanoušek „mužské hry“ na způsob perského vyjednavače z filmu 300. „Šílenství?“ pozvedne ve filmu obočí spartský král Leonidas a dřív, než skopne Peršana do bezedné studny, zvolá: „Tohle je Sparta!“
V očích sportovního laika je pražská Sparta spojována s hajlováním na hřišti a skinheady na tribunách. Klub, v jehož dresech pobíhají na Letné ti nejchlapáčtější ze všech chlapáků (kapitán mužstva Tomáš Řepka byl nedávno ze hry vyloučen už ve 26. vteřině, poté, co protihráče uvítal ránou míčem do obličeje), ale organizuje také oddíly dívčí kopané. Tady ve Vysočanech trénuje asi padesát dívek ve třech skupinách. Přípravka je od šesti do osmi let, mladší žákyně od osmi do dvanácti, starší od dvanácti do čtrnácti – áčkové družstvo ženského fotbalu už hraje na sparťanském stadionu na Letné. Ročníky ale nejsou tesané do mramoru, a pokud má už v raném věku dívka zájem „kopat do blány“, jak šišlá pětiletá Nikola, co ji rodiče právě přihlašují, ať si to klidně zkusí.
„Karlos, co to máš zase s prstem? Já se z tebe zbláznim, to je zlomený?“ Vedoucí žákovských oddílů dívčí kopané Jiří Přibyl kroutí hlavou nad blonďatou dívenkou s prstem omotaným gázou. „Ne, to je v dlaze,“ říká děvče, kterému nikdo neřekne jinak než Karlos od chvíle, co se na hřišti objevilo v dresu se jménem slavného brazilského obránce Carlose. „Ses prala?“ ptá se vedoucí a Karlos bezelstně krčí rameny: „Ne, jsem po škole hrála fotbal.“
Dívky, které se tu prohánějí za černobílou merunou, nejsou – ať je jim šest, nebo čtrnáct – žádní babochlapi. Na druhou stranu mezi nimi jen těžko najdete andílka, co nikdy nezlobí a kterého zajímají jen barbíny a vyšívání. Jsou tu ale i odnaučené introvertky, které fotbal otrkal a vysloužil jim ve školním kolektivu kýžený respekt. Když nastoupí proti klukům, vypadá to divně jenom chvilku. Pak se do toho holky svým méně agresivním, zato přemýšlivějším stylem pustí, a vy si řeknete – no, jestli mohou dnes ženy šéfovat továrnám, proč by nemohly jako školačky čutat do meruny. Při utkání, které jsem viděl, kluky vytrestaly 3:1.
„Mysleli jsme, že ji na tom fotbale jednou dvakrát kopnou, a ona půjde tancovat,“ vzpomíná na začátky osmileté Vandy, černooké holčiny s hnědými vlasy po lopatky, její tatínek Jirka Adámek – potetovaný řidič kamionu s vlasy jen o málo kratšími. „Jenže oni ji tam jednou dvakrát kopli, ona si to nenechala líbit a začala je kopat taky.“ Vanda začínala v chlapeckém oddílu vMotorletu, když jí bylo pět, v šesti si jí všimli trenéři ze Sparty. Žádný přestup ale není zadarmo – a to nejde jen o prachy. „V Motorletu mám na dresu sedmičku,“ řekla tenkrát Vanda trenérům, „když mi nenecháte sedmičku, nikam nejdu.“
Plivněte jim do ksichtu!
Vandin tatínek fandí „od narození“ Slavii, ale že dcerka hraje za Spartu (a že Spartě také fandí), vůbec neřeší. Jednak Slavia zakládá svou dívčí přípravku až letos, a jednak se klubová příslušnost tady u holek bere dospěleji než v bitkách mezi fotbalovými chuligány. „Kluk ve Spartě by nikdy neřekl, že fandí Slavii, i kdyby to tak bylo,“ usmívá se vedoucí Přibyl, „ale holky s tím problém nemají.“ Přibylovi sice po skončení ligy chodily od slávistických fanoušků mezi rodiči jeho hráček esemesky s tím, jestli „teda jako Sparta bude mít stříbrné dresy, když je teď druhá“, a děvčátka si občas také rýpnou, všechno je to ale, jak Přibyl dodává, „se smajlíkama“.
Jestli tu občas někdo zapomene na sportovního ducha, jsou to rodiče. Na sparťanském webu se připomíná nedávný zápas s Hradcem Králové, kde rodiče hradeckých pořvávali na své ratolesti: „Ruku jim nepodávejte, plivněte jim do ksichtu!“ Vedoucí Přibyl, jehož k fotbalu mimochodem dostala dcerka, která začala hrát pro Spartu před lety, v takových situacích běhá po tribunách a rodičům, ne dětem vysvětluje, že to je jenom hra.
Což neznamená, že by holky nebraly fotbal vážně. Třeba dívenka přezdívaná Rajče je sparťankou tělem i duší. Devítiletá Lucka Šafránková, pihovatá blondýnka, která z místa na místo nechodí, ale běhá, má doma v pokojíčku plakáty sparťanských hráčů (vedle sparťanského kapitána Horvátha má připravené místo pro svůj idol, modrookého záložníka Matušoviče), na stěně se vyjímá autogram od Řepky (Lucka hrála proti jeho synovi v turnaji, v němž holky kluky vykleply 6:1) a u počítače se kupí hromádka fotbalových her FIFA od ročníku 2001 do 2008 (a Rajče v nich hraje samozřejmě za Spartu).
„Když my začneme fandit, tak o tom vědí i slávisti ve čtvrtém patře,“ směje se „paní Rajčatová“ – maminka Lucky Zuzana, která v mládí fotbal sama hrála – před obrovskou plochou televizí s pěticí satelitních reproduktorů rozestavěných po bytě. Zápasy sledují společně – každá z jednoho gauče, v dresech, v rukou trumpety a řehtačky. „Já jim třeba radim, aby nenahrávali před brankou, že maj nahrávat dřív,“ říká o fotbalistech z televize Rajče, „nebo aby to uhráli aspoň na remízu, když už zbývá jenom pět minut.“
A Rajče se s tím nemazlí ani na hřišti. „Jí je jedno, jestli jí zlámaj nohy nebo ukopnou hlavu, ona jde prostě za míčem,“ říká paní Šafránková. To se nebojíš, když ti letí kopačák na hlavu? ptám se a Rajče jen pokrčí rameny: „Když mi mičuda letí na hlavu, tak dám hlavičku.“
O autorovi| DAREK ŠMÍD redaktor Pátku darek.smid@lidovky.cz
