Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Případ Marcos

Česko

Před padesáti lety StB unesla na příkaz Fidela Castra kubánského diplomata

Na počátku roku 1961 zadržela StB v Praze kubánského kulturního atašé Marcose Rodrígueze. O čtyři roky později byl v Havaně odsouzen v politickém procesu zaměřeném proti starým komunistům k trestu smrti. Přinášíme dosud neznámý příběh z doby studené války založený na archivech tajných služeb.

Desátého ledna 1961 vyšel krátce před půl devátou ráno z rezidence kubánského velvyslance v Juárezově ulici v Bubenči mladý muž v tmavošedém kabátě a nasedl do vozu s diplomatickou poznávací značkou. Auto projelo letenským tunelem a přes Čechův most na druhou stranu Vltavy. Když odbočovalo z uliček Starého Města, sledovačka Státní bezpečnosti vůz na okamžik ztratila. Před polednem se jí ale podařilo muže znovu zachytit, tentokrát v Klimentské ulici. Když pak pokračoval na Václavské náměstí a vešel do restaurace Sofia, byli už sledovači rozhodnuti neponechat nic náhodě. „Ve 13,00 hodin opustil ROREJS uvedenou restauraci,“ uvádí svodka o sledování. „Odešel do ul. Štěpánské, kde byl operativními pracovníky realizován.“

Realizace, tedy zatčení, znamenala, že kubánský diplomat Marcos Armando Rodríguez právě prožil své poslední okamžiky na svobodě. Před sebou měl více než tři roky vězení, po kterých ho čekala smrt na popravišti.

„Udavač z Humboldtovy 7“ Marcos Armando Rodríguez Alfonso se narodil 25. dubna 1937 v Havaně. Studoval drama a stal se členem mládežnické organizace komunistické strany. S opozičním působením komunistů za vlády diktátora Fulgencia Batisty to ovšem nebylo až tak jednoduché. Ještě ve 40. letech měl Batista ve vládě komunistického ministra a v polovině 50. let se kubánští komunisté drželi stanoviska odmítajícího ozbrojený boj proti režimu. Aktivity přeživších členů povstalecké skupiny kolem Fidela Castra, která se na Kubě vylodila v prosinci 1956, měly zatím jen minimální význam. Skutečnou hrozbu pro režim znamenalo Revoluční studentské direktorium (Directorio Revolucionario Estudiantil – DRE). Jeho členové podnikli 13. března 1957 rozsáhlý, i když neúspěšný ozbrojený útok na prezidentský palác, jemuž Batista unikl jen o vlásek. Tajná policie vzápětí rozpoutala na členy DRE zátah. 19. dubna se část vůdců studentského hnutí přemístila do konspiračního bytu v Humboldtově ulici č. 7 v Havaně. Tady je čekal právě Marcos Rodríguez.

Devatenáctiletý student patřil ke kritikům ozbrojeného boje proti režimu, současně zřejmě plnil stranický úkol udržovat kontakty se spolužáky z DRE, na které měl donášet stranickému vedení. Setkání s prchajícími studenty skončilo hádkou a Rodríguez z bytu odešel. Druhého dne byt přepadla policie a studentští funkcionáři zahynuli v dešti kulek. Rodríguez, podezíraný coby policejní informátor, získal dočasný azyl na brazilské ambasádě v Havaně. Brazilský velvyslanec a Rodríguezův přítel Vasco Leitao da Cunha mu pomohl vycestovat do Kostariky. Později našel azyl v Mexiku. Členové politbyra kubánských komunistů Joaquín Ordoqui a Edith Garcíová Buchacová mu pomohli prostřednictvím československé ambasády v Mexiku získat stipendium pro studium v Praze. Příslušník československé rozvědky, s nímž se tady Rodríguez setkal, ho na přelomu let 1958 a 1959 „vytěžoval“ k situaci na Kubě.

Po Castrově vítězství se Rodríguez vrátil na čas zpátky na ostrov, kde pracoval v armádním oddělení kultury. Když se o jeho přítomnosti dověděli členové DRE, byl krátce zadržen – jeho vlivní spojenci z řad komunistické strany však tehdy zajistili jeho propuštění. Bývalý příslušník Batistovy tajné policie, který Rodrígueze podle fotografie identifikoval jako policejního informátora, byl rychle popraven.

30. června 1959 přijel Rodríguez do Prahy, kde se podle instrukcí setkal s Fabiem Grobartem, dlouholetým kubánským komunistickým funkcionářem, jenž v 50. letech opakovaně pobýval v Československu. Absolvoval přípravné studium češtiny a zapsal se na studium filmové režie. Zároveň pracoval na kubánské ambasádě, nejprve jako překladatel a od listopadu 1960 jako kulturní atašé. Materiály Státní bezpečnosti uváděly, že je „nadprůměrně nadaný a inteligentní, na svůj věk hluboce vzdělaný ve filosofii a historii umění. Rozumí výborně hudbě“. Náš člověk v Riu Ve druhé polovině 50. let se terčem aktivit Státní bezpečnosti stalo i brazilské velvyslanectví v Praze. Klíčový průlom se StB podařil, když s ní začal spolupracovat jeho pracovník Wilson Alves de Souza, krycím jménem WILLI. Pomohl zverbovat dokonce samotného brazilského vyslance v Praze. Z Prahy se agent WILLI vrátil zpátky do Brazílie a v září 1960 se stal pracovníkem šifrového odboru ministerstva zahraničí. „Vhodnými kombinacemi a cílevědomým řízením dostali jsme ho na pracoviště, které nám nyní dává nahlédnout do činnosti americké rozvědky na jihoamerickém kontinentu,“ chlubila se ministru vnitra Rudolfu Barákovi I. správa. Brazilské diplomaty československá rozvědka pokládala za agenty Spojených států a měla o přístup k jejich vnitřní šifrové komunikaci mimořádný zájem.

„Agent WILLI zjistil, že brazilský velvyslanec v Havaně CUNHA je agentem americké rozvědky, pro niž na Kubě plní zpravodajské úkoly, verbuje agenturu v kubánských vládních kruzích a získává tajné informace,“ uvádí zpráva československé rozvědky. II. tajemník velvyslanectví a současně rezident rozvědky v Havaně Zdeněk Kvita-PETERKA se s touto informací vydal za ministrem obrany Raúlem Castrem. Když zjistil, že je nepřítomen, nechal se o půlnoci 9. listopadu 1960 přijmout přímo Fidelem Castrem. Kubánský vůdce „se o obsah zprávy velice zajímal“.

Další klíčové informace od WILLIHO brzy následovaly. Kdykoli brazilské úřady pojaly podezření, že někdo působí v komunistických sítích v zemích Latinské Ameriky, informoval WILLI československou rozvědku. Praha nejenže informovala sovětskou KGB, ale také okamžitě varovala Havanu. Rezident Kvita-PETERKA zprávy okamžitě předával generálnímu tajemníkovi kubánských komunistů Blasu Rocovi a Raúlu Castrovi. Společně s Kubánci tehdy československá rozvědka podporovala latinskoamerické revolucionáře, a potřebovala tedy protivníkovi vidět do karet.

WILLI ale nejenom varoval komunistické agenty před zadržením, ale prozradil také, že se brazilští diplomaté snaží varovat někoho, komu naopak hrozilo zatčení v sovětském bloku. 3. prosince 1960 předal klíčovou informaci: „Atašé kubánského velvyslanectví v Praze Marco(s) Armando RODRIGUEZ byl v minulosti ve styku s brazilským velvyslancem na Kubě CUNHOU, jímž byl pravděpodobně využíván k rozvědným účelům. Velvyslanec v Havaně RODRIGUEZE prostřednictvím brazilského MZV a brazilského velvyslanectví v Praze varuje, aby se nevracel na Kubu, kde údajně studentské direktorium spolu s komunistickou stranou mu ukládají o život. Žádá, aby mu jeho jménem byla vyplacena příslušná finanční podpora.“

Pokračování na straně 22 Dokončení ze strany 21

StB si mohla ověřit, že informace je pravdivá – v té době totiž luštila také brazilskou diplomatickou šifru. Zaznamenala, že brazilský chargé d’affaires potvrdil předání zprávy Rodríguezovi.

O podezření vůči Rodríguezovi informovala československá rozvědka svůj klíčový kontakt v Havaně. Byl jím Osvaldo Sánchez, člen ústředního výboru kubánských komunistů a zároveň spolupracovník šéfa kubánské bezpečnosti generála Ramira Valdése. Československý rezident zjistil, že Rodríguez je „ve vážném podezření, že zradou a udavačstvím zavinil smrt čtyř revolučních studentů v Havaně. Poté se vetřel do řad Lidové socialistické strany Kuby a předstíral až do odhalení v poslední době sympatie s kubánskou revolucí.“ Sánchez uvedl, že kubánský atašé je povoláván na Kubu, aby se z obvinění zodpovídal. Vzhledem k tomu, že Rodríguez byl v té době už varován, usneslo se vedení kubánské komunistické strany na požadavku „v případě, že RODRIGUEZ bude chtít opustit území ČSSR, diskrétně mu to znemožnit, aniž by byl zatím zatýkán. (...) Kubánského velvyslance nemáme o případu informovat.“

Jako první porevoluční kubánský velvyslanec se v Československu na konci srpna 1960 akreditoval Ángel Ramón Ruíz Cortés. Nebyl profesionální diplomat – až do té doby spokojeně působil jako profesor fyziky. Jeho českoslovenští hostitelé rychle došli k závěru, že nový velvyslanec není právě reprezentativním zástupcem kubánských revolucionářů.

Definitivně nad ním zlomili hůl 23. listopadu 1960. Toho dne chvíli před polednem Ruíze Cortése přijal francouzský velvyslanec Jean Paul Garnier. Kubánský titulář s ním přátelsky pohovořil a v rozhovoru se přiznal, že s diplomacií nemá žádné zkušenosti. „Vůbec vůdcové této revoluce nemají žádné zkušenosti v tom, jak vést zahraniční záležitosti,“ dodal. Protřelý diplomat Garnier měl navrch. Po chvíli rozhovoru kubánskému velvyslanci připomněl, že nedávno na jednom shromáždění nahlas přečetl zdravici od dělníků v Mladé Boleslavi, která se nelichotivě vyjadřovala k americké politice. Ruíz Cortés byl po výtce svého francouzského kolegy v rozpacích a dokonce nabízel, že prostřednictvím Garniera pošle americké ambasádě omluvu. „Já neměl úmysl kohokoliv urazit,“ koktal sklíčený Kubánec. „Já jsem v Československu, protože potřebujeme zařízení, stroje. Určitě jsem nechtěl... Já ode dneška budu velmi opatrný.“

Ruíz Cortés netušil, že k inventáři Garnierovy pracovny patří také odposlech instalovaný Státní bezpečností. StB během 50. let umístila v prostorách francouzského velvyslanectví několik štěnic s krycími jmény MEDARDA, KAMILA nebo CHARLOTTE. Osmistránkový doslovný přepis rozhovoru s Ruízem Cortésem, získaný prostřednictvím štěnice obsluhované v akci BĚLA, přistál krátce nato na stole Antonína Novotného. Přiložen byl komentář Státní bezpečnosti, který by si kubánský velvyslanec za rámeček asi nedal. Podle StB se vůči Francouzovi choval servilně, „nezmohl se na víc než na zmatené omluvy“ a vůbec „vystupoval z pozic mírně řečeno nedůstojných kubánského lidu“.

„Zadržte a izolujte!“ Marcos Rodríguez byl nejen podřízeným, ale i blízkým přítelem kubánského velvyslance. Státní bezpečnost posléze zjistila, že je dokonce zasnouben s velvyslancovou dcerou. Informace o tom, že Rodríguez nesmí opustit Československo, byla předána na hraniční přechody a letiště, nepřetržitě jej sledovala zvláštní skupina. Na Štědrý den spolupracovník Státní bezpečnosti s krycím jménem MOJMÍR, který na kubánské velvyslanectví pravidelně docházel, informoval, že „RODRIGUEZ má zaječí úmysly“. Rozvědka ihned informovala Havanu a o dva dny později v noci tlumočil rezident na Kubě oficiální žádost generála Valdése: „RODRIGUEZE zadržte ihned a izolujte!“

Zatčení paradoxně bránily ohledy na diplomatické výhody. Rodríguez bydlel ve velvyslancově rezidenci, po Praze jezdil v Tatře 603 s diplomatickým číslem, jen občas se vydal na procházku do Stromovky v doprovodu velvyslancovy dcery. StB spekulovala, že se už možná svěřil velvyslanci a že ten mohl požádat o pomoc Američany. Šéf kubánské rozvědky Manuel Pineiro, který v Praze pobýval na konci roku 1960, sice slíbil, že Havana Ruíze Cortése z funkce velvyslance odvolá, StB ale nebyla ochotna dál čekat. Šéf II. správy plukovník Vladimír Matoušek upozornil na možnost, že Rodríguez uteče na některé ze západních velvyslanectví, a navrhl ho „tajně a zcela beze svědků zadržet a izolovat v Ruzyni“. Rodríguez v Praze dosud stále pobýval se stejným pasem, se kterým původně přijel jako student, a formálně vzato tedy neměl diplomatickou imunitu.

Současně se ale StB obávala, že by mohl po Rodríguezově zatčení emigrovat na Západ i sám kubánský velvyslanec. Chystala proto komplikovanou šarádu naznačující, že Rodríguezovi se útěk z Československa skutečně podařil. Z Kubáncova pokoje na koleji měly zmizet všechny osobní věci a jeho jméno bylo přidáno na seznam odletových pasažérů ruzyňského letiště. „Tím sledujeme spolu s Kubánci získat čas k příletu kubánské eskorty kubánským leteckým speciálem a zároveň zabránit případné emigraci samotného kubánského velvyslance s rodinou,“ uvedl šéf II. správy Matoušek. Dne 3. ledna 1961 informoval rezident v Havaně, že kubánské ústředí vyzvalo ještě na Silvestra 1960 Ruíze Cortése, aby okamžitě přijel na Kubu. „RODRIGUEZE však žádají zadržet ihned, a to i v případě, že by se odjezd CORTESE z Prahy z jakýchkoli důvodů protáhl a vzniklo-li by mezitím nebezpečí RODRIGUEZOVY emigrace.“ Náčelník I. správy plukovník Jaroslav Miller o věci obratem informoval ministra vnitra. „S. ministr Barák souhlasí s okamžitou realisací Marcose RODRIGUEZE,“ zaznamenal šéf rozvědky. 9. ledna kubánský velvyslanec i s dcerou odletěl do Havany a dalšího dne byl Rodríguez zatčen. „Důvěřuji revoluci“ Státní bezpečnost se po zatčení začala zaobírat Rodríguezovými písemnostmi a sestavovala seznamy jeho známých, v naději, že mezi nimi identifikuje jeho zpravodajské kontakty. Řadu Čechoslováků znal Rodríguez díky tomu, že působil jako doprovod při návštěvách Che Guevary a Raúla Castra v Praze.

Dva dny po zatčení ho přišel vyslechnout šéf správy vyšetřování ministerstva vnitra podplukovník Josef Brůcha. Rodríguez byl držen v naprosté izolaci. Jeho věznitelé byli poněkud znepokojeni tím, že takřka nejí a stěžuje si na bolest na prsou, nález přivolaného vězeňského lékaře byl ale negativní. Výslechy se zaměřovaly především na jeho kontakty v Československu a v pražském diplomatickém sboru.

Po celou dobu jeho věznění nebylo Rodríguezovi sděleno, z čeho přesně je vlastně obviňován, jak dlouho bude držen ve vazbě apod. 18. ledna Rodríguez napsal v Ruzyni dva dopisy. V prvním, určeném matce své snoubenky Josefině, popisoval své zoufalství: „Právě dnes je tomu osm dnů, co jsem bez jakéhokoliv spojení a nevím o vás, mých nejmilejších, a neznám důvod tohoto zahanbujícího uvěznění. (…) Tato situace je nehorázná, absurdní a neuvěřitelná. Oni nevědí, proč jsem zde, já hádám, ale nenalézám.“ Druhý dopis adresoval kubánskému zástupci ve Světové odborové federaci v Praze Alfonsu Blancovi, o setkání s nímž několikrát neúspěšně žádal. „Jakožto jediná odpověď mi bylo řečeno, že naše vláda požádala o moje zatčení. (...) Po tomto mi zbývá jedině si myslit, že se jedná o velice politováníhodný omyl, který se musí naléhavě vyjasnit,“ psal Rodríguez. „Byl bych ti velice vděčen, kdybys zavolal soudruhům v Habaně (Joaquín, Carlos nebo Aníbal), aby tě informovali o tom, co se se mnou děje. (...) Důvěřuji v revoluci.“ Revoluce už ale přestala věřit jemu. Rodríguezovi dosavadní ochránci, straničtí funkcionáři Joaquín Ordoqui, Carlos Rafael Rodríguez a Aníbal Escalante, už mu nebyli schopni pomoci. Oba dopisy Státní bezpečnost zadržela a požádala Havanu, aby si Rodrígueze převzala.

Zastírací manévry StB po Rodríguezově zatčení skutečně zafungovaly. Po Praze se rozšířily zprávy o tom, že emigroval. „V pražských diplomatických kruzích se hovoří o tom, že asi před 10 dny měl zmizet kulturní atašé kubánského velvyslanectví; zřejmě si zvolil svobodu!“ napsal ve zprávě do ústředí například francouzský vojenský atašé. Dokonce i z kubánské ambasády ještě dlouho přicházely urgence, aby bylo po pohřešovaném zahájeno pátrání. Ministerstvo zahraničí, které nebylo do věci zasvěceno, je předávalo československému vedení, což nebylo Státní bezpečnosti právě vhod. „Je tedy třeba ze strany kubánského MZV vhodnou legendou celou záležitost, která se dostává do nepříjemného stádia, ukončit,“ zaznamenal pracovník rozvědky Jaroslav Oktábec-BARTÁK. Ministerstvo vnitra požádalo své kubánské protějšky, aby na pražské velvyslanectví poslali šifru, že Rodríguez přiletěl v pořádku na Kubu a už po něm v Praze nemají pátrat. Nový rezident v Havaně Bedřich Kubeš-ROGL dosáhl toho, že fiktivní zprávu o Rodríguezově příletu obdrželo od kubánského ministerstva zahraničí československé velvyslanectví na Kubě.

Dopravu Rodrígueze ze samotky ruzyňské věznice na Kubu provázela zvláštní opatření. Rozvědka se obávala, že kubánské letadlo zadrží Američané a Britové. „Navrhneme kubánským přátelům, aby volili raději eskortu některou sovětskou lodí ze sovětského severského přístavu,“ konstatovala Státní bezpečnost. Do Prahy posléze dorazili dva příslušníci kubánské bezpečnosti, kteří 8. února Rodrígueze odvezli do přístavu v Oděse. Na Kubu eskorta dorazila sovětskou lodí teprve 13. března 1961.

„Hořké ovoce sektářství“ Rodrígueze na Kubě čekaly neustálé výslechy. Proces s ním se konal až v březnu 1964. Fidel Castro se mezitím rozešel s některými příslušníky staré gardy kubánských komunistů, z nichž například Aníbal Escalante byl v březnu 1962 sesazen. Soud se nezabýval Rodríguezovým obviněním ze spolupráce s Američany, ale zaměřil se na jeho roli ve vyzrazení úkrytu členů DRE. K úloze „udavače z Humboldtovy 7“ se Rodríguez plně doznal. Vzhledem k politickým okolnostem rozpoutal proces kampaň kritizující politiku kubánských komunistů za Batisty. Fidel Castro nařídil publikovat soudní protokoly a v dopisu šéfredaktorovi komunistických novin Hoy Blasi Rocovi hlasitě napadl „určité elementy“ uvnitř kubánského vedení. Svědectví bývalého velvyslance v Moskvě a ministra dopravy Faure Chomóna upozorňovalo, že kubánští komunisté infiltrovali do ostatních revolučních skupin své agenty a že udání studentů v Humboldtově 7 bylo jen dalším „hořkým ovocem tohoto sektářství“. Obviňoval také už odstaveného Aníbala Escalanteho, že Rodrígueze do Československa před vyšetřováním „uklidil“. Jako argument proti starým komunistům byl využit také dopis, který napsal Rodríguez ve vězení La Cabana v září 1962 Joaquínu Ordoquimu. Tvrdil v něm, že podrobné informace o „každém kroku a každé akci DRE“ shromažďoval na základě stranické instrukce a že funkcionáři DRE byli přece antikomunisti.

Mladý, revoluci oddaný diplomat skvěle posloužil jako obětní beránek – paradoxně právě v okamžiku, kdy staří komunisté začali být kubánskému vedení nepohodlní a jejich pozice bylo nutné zpochybnit. V procesu, v němž jako svědci defilovali přední kubánští představitelé včetně Fidela Castra a prezidenta Dorticóse, byl Marcos Rodríguez odsouzen k trestu smrti a popraven..

***

Setkání s prchajícími studenty skončilo hádkou. Druhého dne byt přepadla policie a studentští funkcionáři zahynuli v dešti kulek. Proces, v němž jako svědci defilovali přední kubánští představitelé včetně Fidela Castra a prezidenta Dorticóse, zpochybnil pozice starých komunistů uvnitř kubánského vedení

Ruíz Cortés netušil, že k inventáři Garnierovy pracovny patří také odposlech instalovaný Státní bezpečností. StB během 50. let umístila v prostorách francouzského velvyslanectví několik štěnic.

Zatčení paradoxně bránily ohledy na diplomatické výhody. Rodríguez bydlel ve velvyslancově rezidenci, po Praze jezdil v Tatře 603 s diplomatickým číslem, jen občas se vydal na procházku do Stromovky.

Kubánský diplomat Marcos Rodríguez, kterého StB zatkla v Praze, byl v březnu 1964 v Havaně odsouzen k trestu smrti. Svědkem v procesu byl i Fidel Castro. Od počátku 60. let měla revoluční Kuba s komunistickým Československem nadstandardní vztahy (Fidel Castro s československým velvyslancem Vladimírem Pavlíčkem při prohlídce Tatry 603 během československé průmyslové výstavy v Havaně v červenci 1961).

O autorovi| HANA BORTLOVÁ, KAREL SIEBER, Hana Bortlová působí v Centru orální historie ÚSD AV ČR, připravuje k publikaci disertační práci o československo-kubánských vztazích. Karel Sieber pracuje v archivu České televize. Autoři uvítají další svědectví o aktivitách československé rozvědky v Latinské Americe.

Autor: