Chcete se dozvědět, co na nás šije Al Kajda? Nemusíte být polyglotem, ale i v českém vyhledávači musíte sáhnout po několika verzích - Al Kajda, Al-Káida, al-Kajdá. Fascinuje vás bioetanol, kouzelné slůvko vypouštěné věrozvěsty nových zítřků? Vězte, že jde o tradiční kvasný líh, substanci, kterou vyhledáváte v samoobsluhách (supermarketech) v oblíbené polici s názvem lihoviny. Tož na zdraví CH3CH2OH a dvojí češtiny. Proč se nikdo nemá k tomu, aby dvojí češtinu úředně vysvětloval, natožpak vyrukoval s nějakými závaznými pravidly?
Hlavně proto, že v éře informačních technologií se obecně uznává marnost takových „snah z moci úřední“. Ale i proto, že různé modely a styly jazyka společensky i politicky vlastně vyhovují.
Čteme-li v českém tisku, že Al Gore či jiný politik velebí bioetanol coby palivo budoucnosti, jako bychom slyšeli nové evangelium. To je ta kouzelná materie, onen kámen mudrců, který nám zajistí navyklou mobilitu, aniž bychom nadále vypouštěli skleníkové plyny. Nezvyklé slovo zní jako zjevená pravda. Ano, tudy vede cesta k udržitelné budoucnosti.
Čteme-li v českém tisku, že se někde produkuje kvasný líh, je to jiná káva a hned nás napadají opačné asociace. Kvasný líh - to je přece vodka, samohonka, lavorovice a jak se všechny ty ďábelské lektvary jmenují. Hned vidíme zpitého ruského mužika, symbol zmaru, tmářství a všeho zla kořenícího v lihem zakalené minulosti.
Přitom bioetanol a kvasný líh je totéž, jak musí vědět každý maturant, obeznámený z hospod i hodin chemie se značkou CH3CH2OH. Proč nám to politici takhle nevysvětlí? Ztratili by své šamanské kouzlo. Dobře to věděl už slavný náčelník Tecumseh, který sjednotil severoamerické indiány tím, že přesně předpověděl zatmění Slunce - že měl tu informaci od svého vzdělaného bratra znalého měst na východním pobřeží, už bojovníkům nesdělil. Místo o astronomickém jevu hovořil o umírání a následném oživení Slunce, podobně jako dnešní politici místo o lihu hovoří o tajemném bioetanolu.
Krev není oxid vodný
Aby však nevznikla mýlka. Řečené neplatí jen pro politiky, nýbrž i pro média a veřejnou debatu vůbec, včetně té populárně vědecké. Pro příklad nemusíme chodit daleko, stačí nalistovat měsíc staré noviny. Oobjevu „dvojčete sluneční soustavy“, systému s jednou, Slunci podobnou hvězdou a nejméně pěti oběžnicemi, informovala světová média. I český tisk ovšem psal o hvězdě 55 Cancri.
Co je to zač, v jaké tajemné hlubině vesmíru leží? Inu, je to hvězda s označením 55 v souhvězdí Raka (cancer). To už ale nezní tak tajemně exoticky, Raka nalistujeme v každé dětské encyklopedii. Jenže chceme-li se poučit více, třeba na internetové Wikipedii, je nám domácky znějící Rak k ničemu, musíme si zafixovat, že i globální nesklonná angličtina tu převzala latinské skloňování - cancer, cancri, rak, raka. Nepřebírá ho i čeština? Řečeno s cimrmanology, můžeme proti tomu protestovat, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat.
Se svou troškou do mlýna přispěla i Česká televize (ČT 24), když redakce vědy informovala o jaderné energetice. V jednom a témž, navíc vědeckém pořadu, slyšíme nejprve výraz oxid uraničitý a pak spojení dioxid uranu. Jaký je mezi těmito látkami rozdíl? Žádný, obě nesou značku UO2. Ale je to jako s lihem. Oxid uraničitý připomíná chemické názvosloví v češtině, spjaté se jménem Emila Votočka. Je sice světově unikátní, umožní už z názvu zjistit mocenství ve sloučenině, ale v globální síti je nám skoro na nic. To „dioxid“ upomene skoro každého gramotného pozemšťana na dva atomy kyslíku. Votoček se otáčí v hrobě, neboť krev není oxid vodný (H2O, pro staromilce voda), ale nic s tím nenadělá.
Dobře, tohle jsou témata pro skutečné fajnšmekry. Ale jak se orientovat v Číně, miliardové zemi stále propojenější se světem? I tady má čeština svůj hrdý, ale mezinárodně naprosto neužitečný přepis, takže se začíná prosazovat globální, na angličtinu orientovaný přepis pinyin („česky“ pchin-jin). Jak se k tomu postavit? Psát i v českém tisku v závorkách globální varianty? Jel jsem z Tiencinu (Tianjin) do Nankingu (Nanjing). Jistě, podobně se psalo i za nacistické okupace: Jel jsem z Vídně (Wien) do Berlína (Berlin). Ale kdybychom se bránili takovými paralelami, mohli bychom odmítat i pravostranný provoz, rovněž zavedený nacisty.
Jazyk se dnes vyvíjí spontánně, což platí pro češtinu jako pro angličtinu. Místo dosud jediného kritéria správnosti či nesprávnosti, naučeného ve škole, nastupují kritéria volby. Neprosadí se ta norma, která je odborně správnější, ale ta, která získá větší prestiž. Můžeme proti tomu protestovat, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat.
Hlavně proto, že v éře informačních technologií se obecně uznává marnost takových „snah z moci úřední“. Ale i proto, že různé modely a styly jazyka společensky i politicky vlastně vyhovují.
Čteme-li v českém tisku, že Al Gore či jiný politik velebí bioetanol coby palivo budoucnosti, jako bychom slyšeli nové evangelium. To je ta kouzelná materie, onen kámen mudrců, který nám zajistí navyklou mobilitu, aniž bychom nadále vypouštěli skleníkové plyny. Nezvyklé slovo zní jako zjevená pravda. Ano, tudy vede cesta k udržitelné budoucnosti.
Čteme-li v českém tisku, že se někde produkuje kvasný líh, je to jiná káva a hned nás napadají opačné asociace. Kvasný líh - to je přece vodka, samohonka, lavorovice a jak se všechny ty ďábelské lektvary jmenují. Hned vidíme zpitého ruského mužika, symbol zmaru, tmářství a všeho zla kořenícího v lihem zakalené minulosti.
Přitom bioetanol a kvasný líh je totéž, jak musí vědět každý maturant, obeznámený z hospod i hodin chemie se značkou CH3CH2OH. Proč nám to politici takhle nevysvětlí? Ztratili by své šamanské kouzlo. Dobře to věděl už slavný náčelník Tecumseh, který sjednotil severoamerické indiány tím, že přesně předpověděl zatmění Slunce - že měl tu informaci od svého vzdělaného bratra znalého měst na východním pobřeží, už bojovníkům nesdělil. Místo o astronomickém jevu hovořil o umírání a následném oživení Slunce, podobně jako dnešní politici místo o lihu hovoří o tajemném bioetanolu.
Krev není oxid vodný
Aby však nevznikla mýlka. Řečené neplatí jen pro politiky, nýbrž i pro média a veřejnou debatu vůbec, včetně té populárně vědecké. Pro příklad nemusíme chodit daleko, stačí nalistovat měsíc staré noviny. Oobjevu „dvojčete sluneční soustavy“, systému s jednou, Slunci podobnou hvězdou a nejméně pěti oběžnicemi, informovala světová média. I český tisk ovšem psal o hvězdě 55 Cancri.
Co je to zač, v jaké tajemné hlubině vesmíru leží? Inu, je to hvězda s označením 55 v souhvězdí Raka (cancer). To už ale nezní tak tajemně exoticky, Raka nalistujeme v každé dětské encyklopedii. Jenže chceme-li se poučit více, třeba na internetové Wikipedii, je nám domácky znějící Rak k ničemu, musíme si zafixovat, že i globální nesklonná angličtina tu převzala latinské skloňování - cancer, cancri, rak, raka. Nepřebírá ho i čeština? Řečeno s cimrmanology, můžeme proti tomu protestovat, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat.
Se svou troškou do mlýna přispěla i Česká televize (ČT 24), když redakce vědy informovala o jaderné energetice. V jednom a témž, navíc vědeckém pořadu, slyšíme nejprve výraz oxid uraničitý a pak spojení dioxid uranu. Jaký je mezi těmito látkami rozdíl? Žádný, obě nesou značku UO2. Ale je to jako s lihem. Oxid uraničitý připomíná chemické názvosloví v češtině, spjaté se jménem Emila Votočka. Je sice světově unikátní, umožní už z názvu zjistit mocenství ve sloučenině, ale v globální síti je nám skoro na nic. To „dioxid“ upomene skoro každého gramotného pozemšťana na dva atomy kyslíku. Votoček se otáčí v hrobě, neboť krev není oxid vodný (H2O, pro staromilce voda), ale nic s tím nenadělá.
Dobře, tohle jsou témata pro skutečné fajnšmekry. Ale jak se orientovat v Číně, miliardové zemi stále propojenější se světem? I tady má čeština svůj hrdý, ale mezinárodně naprosto neužitečný přepis, takže se začíná prosazovat globální, na angličtinu orientovaný přepis pinyin („česky“ pchin-jin). Jak se k tomu postavit? Psát i v českém tisku v závorkách globální varianty? Jel jsem z Tiencinu (Tianjin) do Nankingu (Nanjing). Jistě, podobně se psalo i za nacistické okupace: Jel jsem z Vídně (Wien) do Berlína (Berlin). Ale kdybychom se bránili takovými paralelami, mohli bychom odmítat i pravostranný provoz, rovněž zavedený nacisty.
Jazyk se dnes vyvíjí spontánně, což platí pro češtinu jako pro angličtinu. Místo dosud jediného kritéria správnosti či nesprávnosti, naučeného ve škole, nastupují kritéria volby. Neprosadí se ta norma, která je odborně správnější, ale ta, která získá větší prestiž. Můžeme proti tomu protestovat, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat.
