Trochu příliš povzneseně se tvářil psycholog Václav Mertin v obnoveném diskusním pořadu Michaely Jílkové na nápad ministra Dobeše, že by měli učitelé navázat s rodiči žáků bližší spolupráci třeba i formou smlouvy. Den předtím mi shodou okolností vyprávěla u oběda kolegyně, která je matkou tří dětí, jak je zvládá jako singl rodič s náročným zaměstnáním. „Hodně pomůže, když se pravidla napíšou na papír,“ tvrdila. Popravdě řečeno mi představa, jak se snažím rozehnat divokou rvačku svých vnuků s popsaným papírem v ruce, přijde trochu legrační. Ale ta kolegyně přísahá, že v běžném režimu dne to fakt funguje. Asi ví, o čem mluví.
Někdy váhám, jestli je lepší, když si děti berou k srdci, co jim dospělí vštěpují, nebo když to ignorují. Skoro bych se totiž vsadila, že taková polovina konfliktů a útisků pochází nikoliv z toho, že by lidi chtěli páchat zlo, ale že brání to, co jim označili za svaté, dobré, ale třeba taky jen za samozřejmé. Samozřejmost je nebezpečná. Napadlo mne to, když jsem tuhle v neděli poslouchala v rádiu rozhovor s dnes už slavným sportovním rybářem Jakubem Vágnerem, vynikajícím v lovu velkých a vzácných ryb. Když nějakou uloví, chvíli se s ní fotí a pak ji, dobrák, zase pustí. Všichni mu samozřejmě blahopřejí. Jen jeden posluchač se velmi slušně zeptal, jestli si je Vágner jist, že jsou ty ryby po tom ulovení a puštění v pohodě. To lovce velmi popudilo. Odsekl, že „jsou samozřejmě v pohodě“ a dodal, že ten pán se ptá patrně od stolu, takže vůbec nemůže vědět, o co při tom rybaření jde. „Já mu jeho práci taky nekritizuju,“ vzkázal. Zadoufala jsem, že ho jednou nějaká ryba se zuby stejně ostrými jako rybářské háčky a háky taky na chvíli uloví a potom velkoryse pustí. Jen tak ze sportu.
O autorovi| ŠKOLA, Radky Kvačkové
