O KNIHÁCH
Po náhrobku hrubém jako skála se řítí sedm vikinských bojovníků, mávají nad hlavou sekyrkami a my máme v ruce jenom konev. Stojíme na ženevském Hřbitově králů, před hrobem Jorga Louise Borgese.
Původně jsme se Sárou byli zvědaví, co bude říkat mistrův náhrobní nápis, ale pak jsme spíš přemýšleli o tom, co neříká. Proč vlastně Argentincův hrob, notabene ve Švýcarech, zdobí epitaf ve staré angličtině? Na internetu jsme sice našli, že text pod reliéfem toho nájezdu znamená „ten, který se nebál“, což by odpovídalo oblíbeným Borgesovým ságám, ale i pro sloupek o knihách se sluší znát víc faktů, a tak o náhrobcích mluvíme raději obecně. Ani hřbitovní hlídač nám nic nevysvětlí. Má jiné starosti než klábosit s turisty o žánrech funerální literatury. S místní důkladností šlechtí trávník kolem nás a jen výjimečně odběhne do oddělení E8 novému návštěvníku ukázat, kde leží „Kalvén“.
Konstatovali jsme, že epitafy před čtenáři většinou něco o mrtvém konstatují (Zde leží básník, jenž miloval svět... zemřel mlád 24 let, Jiří Wolker), někdy si vyčítavě povzdychnou (Já jsem vám ale říkal, že mi není dobře, Spike Milligan), případně varují nebožtíkovy následníky (Ani to nezkoušejte, Charles Bukowski). Také ale často zamlčují.
Slyšelas třeba někdy, že hrob Thomase Jeffersona se ani neobtěžuje zmínit, že Jefferson byl americký prezident? Prý nikdy, ale oplatila mi to úryvkem z J. H. Krchovského: Polil jsem si horkým kafem koncept se svým epitafem. Skutečně důslední autoři zřejmě nezapomínají ani na vlastní pohřby, napadlo mě a připomněl si Egona Bondyho.
Když jsem ho viděl naposled, zpíval v červeném pleteném roláku staropražský song: „Vem košilku mezi zuby, dělej na mě bu-bu-bu. Kdyby se tě všichni báli, já se tě bát nebudu!“ Byl na návštěvě České republiky a skopičil v jednom olomouckém divadle. Měl jsem předtím příležitost sledovat ho i při „nezákonném šíření protistátní literatury“, konkrétně když mi v polovině 80. let podstrčil svůj román Invalidní sourozenci, v němž předjímal vlastní epitaf, kterým se vracel k původnímu jménu: Na život i smrt se vyser, tady leží Zbyněk Fišer.
A tak když letos Bondyho pochovali v Praze Na Malvazinkách, milá Sáro, šel jsem se podívat, jestli tam tu jeho beletrizovanou radu se sprostým rýmem vytesali. Ale žádný takový epitaf jsem nenašel. Dá se to pochopit, ale stejně mi to dělalo starosti. Proč nápad člověka, který pro desítky tisíc čtenářů prakticky vylezl z Hrabalových knížek (a pak se ukázal být zajímavější než jeho fiktivní postava), zůstal jenom na papíře? Pokud knížky nedosáhnou dál než jejich záložky, mudroval jsem, nemůžou dneska internetu konkurovat. Sára ale přišla s tím, že bychom si hlavně podle Bondyho měli připravit vlastní epitafy.
Neulehčíš tím jen práci dědicům, získáš i motto, kterému se budeš snažit dostát. Protože epitafy jsou vlastně taková kréda v protisměru. Člověk si s nimi nemusí jen zdobit hrob, ale taky zbytek života, který v tom hrobu jednou skončí.
To by se dalo doporučit i čtenářům LN, chytil jsem se jejího nápadu. Navíc mi přišlo, že básník a filozof, který se přes svoje texty, legrácky i osobní zásluhy mnoha pamětníkům zdrcl na spolupracovníka tajné policie, tu košilatou písničku v Olomouci nezpíval žádné šantánové boubelce, ale zubaté kmotřičce ze svého epitafu. Takže by snad Bondymu slušel podobný náhrobní nápis jako Borgesovi.
A ty máš sama nějaký ten epitaf už připravený?
„Dělej, jako bych tu nebyla,“ řekla Sára a odběhla s konví znova pro vodu.
***
Epitafy jsou vlastně kréda v protisměru. Člověk si s nimi nemusí zdobit jen hrob, ale i zbytek života, který v něm skončí.
O autorovi| Jan Čáp, redaktor Orientace
