Komunistický režim bourala řada žen. Snad každý si z doby po 17. listopadu 1989 pamatuje tvář studentské vůdkyně Moniky Pajerové nebo hlas zpěvačky Marty Kubišové. Důležitou roli hrály i ženy z disentu -Anna Šabatová, Jana Petrová, Eda Kriseová, Hana Marvanová, Jiřina Šiklová, Dana Němcová a mnohé další.
„Sametová revoluce“ ale přesto ve vzpomínkách vypadá jako daleko víc mužská než ženská záležitost. A to proto, že valnou většinu nově vzniklých postů a funkcí obsadili muži. Na poslední roky před pádem režimu přitom disidentky i nové studentské vůdkyně vzpomínají jako na dobu, kdy se proti režimu bojovalo svorně dohromady.
Monice Pajerové, jediné ženě v desetičlenném koordinačním stávkovém výboru studentů, přijde bezprostřední vývoj po 17. listopadu k ženám nespravedlivý: „Poprvé mě na to upozornili francouzští novináři, když se mě ptali, jestli si jako jediná mladá dáma v té skupince mužů nepřipadám divně. Tehdy jsem řekla, že ne.“
Na přípravách studentské demonstrace ze 17. listopadu se přitom podle Pajerové „holky podílely strašně moc“. „Plakáty, slogany a kytky, které se měly rozdávat, jsme připravovali všichni dohromady. Stejně aktivní, hlavně v různých studentských časopisech, byly studentky už v předcházejících měsících,“ dodává.
Pajerová ale zároveň připomíná, že třeba na pražské filozofické fakultě měly ženy ve stávkovém výboru daleko silnější zastoupení než v centru: „Byla tam třeba Jana Hybášková nebo Nataša Dudinská, která teď o nás natočila dokument Holky z fildy. Ukázkou, jak to chodilo, je rozhodování Aleny a Vlasty Ježkových. Oba byli zcela srovnatelně schopní a odvážní. Měli ale miminko a Alena zůstala doma.“ Více než třetinu mluvčích Charty 77 tvořily ženy Podobně se vedlo i disidentkám. V předchozích letech přitom ženy tvořily více než jednu třetinu mluvčích Charty 77. A tento post přitom velmi často býval předstupněm vězení. Po 17. listopadu se ženy zdaleka tak neprosazovaly a třeba v krizovém štábu koordinačního centra Občanského fóra zasedala v kritických prosincových dnech, kdy se jednalo o obsazení vlády, jen jediná - Eda Kriseová.
Podle socioložky a někdejší disidentky Jiřiny Šiklové se ženám do politiky prostě nechtělo: „Myslím, že už je to nezajímalo. Já už do toho Činoherního klubu ani nedošla. Říkala jsem si, že se přece nebudu podílet na politice. Neměla jsem na to chuť. Vrátila jsem se místo toho na fakultu, což mě bavilo.“
***
Dvě z tváří
Jana Marcová, dříve Petrová (horní snímek) a Monika Mc-Donaugh Pajerová (dolní snímek). Dvě z žen, které stály v čele opozičního hnutí v listopadu 1989. Sama Pajerová souhlasí s tím, že další polistopadový vývoj byl k ženám nespravedlivý - vymizely z politických funkcí.
