Úterý 23. července 2024, svátek má Libor
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Přirozené návaznosti

Česko

V pražském výstavním prostoru Tranzitdisplay vystavuje Ján Mančuška, jeden z našich nejuznávanějších umělců mladší generace.

Mančuška má už za sebou řadu úspěchů, v roce 2004 získal cenu Jindřicha Chalupeckého. Za jeho pobytu ve Spojených státech si ho povšimla americká Andrew Kreps Gallery, která ho zastupuje. Jako jeden z mála českých umělců měl samostatnou výstavu v New Yorku. Ve svých myšlenkově složitých instalacích reaguje na historii a její vliv na současnost. Přirozeně vychází ze svého prostředí, ale nebrání se podnětům přicházejícím odjinud. V jeho tvorbě se šťastně spojuje intelektuální náročnost s estetickou působivostí, která však jistě není prvořadým cílem.

Svérázný pohled na minulost V současné expozici se představuje několik poloh jeho tvorby, v níž pracuje s různými technickými postupy a výrazovými prostředky. Jeho projev upoutá zvládnutím vztahů mezi vnitřním a vnějším prostorem, pozitivním a negativním obrazem, rozdílnými hodnotami a osobitou interpretací minulosti. Lze v něm sledovat komplikovanou analýzu souvislostí mezi časem, pohybem a prostorem, světlem a stínem. V tomto smyslu v celkové instalaci zřejmě nejvýrazněji zaujme Pohyblivý obraz (Akt sestupující ze schodů) z roku 2007, který je vlastně parafrází slavného futuristicky laděného obrazu Marcela Duchampa z roku 1912. Mančuška v krátkém videu rozbil plynulý pohyb a jednotlivé okamžiky záměrně chaoticky přehodil. Stejným způsobem rozsekal i hlas odpočítávající vteřiny, který původní nezpracovaný záznam doprovázel. Jde o kultivované navázání na myšlenky zakladatele konceptuálního umění a zároveň o její přenesení do současnosti. A to nejen použitím nových médií, ale i lehce ironickým pojetím, které je pro dnešek příznačné.

Ve videozáznamu Od A k B a zase zpět autor snímá pohybující se zrcadlo, v němž se odráží prostředí parku, kde se akce odehrává. Opět si vypůjčil název od klasika, tentokrát od Andyho Warhola. Ten v jednom z rozhovorů řekl, že ho nazývají „zrcadlem“. Takže lze vysledovat určitou, i když možná trochu krkolomnou souvislost. Přitom Mančuška přirozeně navazuje na experimenty, které se zrcadly či zrcadlovými plochami v krajině od konce šedesátých let prováděli Hugo Demartini, Dalibor Chatrný a asi o dvě desetiletí později (jistě nezávisle na nich a jiným způsobem) Matej Krén.

V dalším videozáznamu, trvajícím třicet minut, se prostor přece jen nepatrně, na první pohled neznatelně, mění. Jde o navázání na filmové experimenty Andyho Warhola a některých dalších umělců. Ovšem opět s využitím zkušeností vycházejících ze současného způsobu myšlení ovlivněného rychlým vývojem techniky, nepřetržitým tokem informací, stále stupňovaným chaosem a spěchem. Tato videoinstalace se naopak stává jakýmsi zastavením, zdůrazňujícím nutnost soustředění a trpělivosti, které jsou nezbytné pro jakoukoliv smysluplnou činnost.

Ten druhý (Poprosil jsem svou ženu, aby mi začernila místa na těle, na která si nevidím) tvoří instalaci, ve které jsou seřazeny filmy zachycující jednotlivé fáze akce. Jde opět o přirozené navázání na historii, tentokrát na české konceptuální umění sedmdesátých a osmdesátých let (Jiří Kovanda, Karel Miler, Jan Mlčoch...). To ovšem mělo velmi blízko (stejně jako nyní Mančuška) k minimalistickým tendencím, tedy k co nejúspornějšímu a nejstřídmějšímu vyjádření.

Mančuškova tvorba se v souladu se současným vývojem pohybuje na rozhraní mezi několika výtvarnými oblastmi (performance, instalace, objekt, fotografie, video, kresba...). Rozhodně není pro každého, vyžaduje značnou informovanost o moderním či postmoderním umění, patří k tomu nejprogresivnějšímu ze současné scény.

HODNOCENÍ LN **** Ján Mančuška: Jihozápadní sloup a jeho stín na začátku novely

Galerie Tranzitdisplay do 17. 8. 2008

Autor: