Tentokrát je vynoření slavnostní, chaluhami opentlené a osvětlené přízračným svitem reflektorů.
Minulý týden měl premiéru film Tomáše Vorla Ulovit miliardáře, natočený podle „knižní předlohy“ našeho bahenního muže Nezvala. Film jsem neviděl, knihu ano. Přečetl jsem kus a začal jektat zuby. Ta pronikavost, ta ostrost, ta ano... hloubka: celý svět je řízen vševládnou „pí ár“ silou, všichni jsou loutky mocných kejklů agentůr, obludné pikle (ve skutečnosti spíše komické a zápletka je tak naivně vymyšlena, že by ji nevzali ani u Pomocné stráže VB) točí planetou a zvláště česká bažina je epicentrem děsu.
Lidstvo se skládá z blbého lidstva, které je blbé buď z dobrotivé nevědomosti, nebo ze zlého úmyslu, a z několika jedinců, „frikulínovských“ (free, cool, in) nadlidí, jakými by chtěl být Martin Nezval.
Ti jsou krásní, úspěšní, bohatí a chytří a mají lidstvo prokouknuté. Největší lumpové jsou humanisti a křesťani, ti můžou za všechno, a jsou to navíc pokrytci. Ještě o něco horší jsou ale novináři „veřejné televize“, tam skutečnému Nezvalovi asi nevzali scénář nebo jeho krásnou vizáž kdysi natočili ze špatného úhlu. Ti jsou navíc špinaví, umazaní, zpocení a hlavně strašně smrdí: popisy, jak kdo páchne, to je vůbec vrchol Nezvalova slovesného umu. Nevím, možná to Vorla zaujalo především.
Soumrak volů Ach, nehostinny, truchlivy jsou ty kraje vodní... Věty jsou nabírány s jemností bagristy, myšlenky jak tlustí sumci, dialogy jak z hastrmanovy podvodní domácnosti. Sliznato a ošklivo. A v jednu chvíli dokonce soumračná vize: to se hrdinovi objevuje sám Adolf Hitler, který v logice Nezvalovy poetiky vlastně nemůže chybět! Ovšem pozor, zjevuje se v jakési zmoudřelé posmrtné transmutaci jako židovský rabín (!), který blábolí o tom, že vlastně vše, tedy ten jakýsi holocaust, prováděl, protože to bylo předpovězeno v tóře a on jen vyplňoval pokyny Nejvyššího...
Tyto iritující bláboly naplňují zřejmě v pravé míře Nezvalovu představu „kontroverznosti“. Na záložku si o sobě s typickou velkohubostí napsal: „bezesporu je tou nejkontroverznější osobností, která se v české literatuře objevila“. Bezesporu si o sobě může myslet, co chce. Třeba že je třetí oko Šivovo, diamant Koh-i-Noor nebo třeba vtělení Panny orleánské. Ale odpovědně bych spíše řekl, co jsem už bohužel napsal několikrát, ale na čemž nemám co měnit: že je to politováníhodný... bahnatec.
