Příšlapky aneb je to se sprchou

Vhlubokém socialismu mě zaměstnával podnik, jehož zdravé jádro tvořili šlapky, pasáci a příšlapky. My „mimo obor“ jsme zajišťovali zdání, že podnik funguje. (...) Zatímco šlapky tenkrát musely mít razítko v občance a do práce většinou docházely zřídka, spíše to řešily různými úplatky, příšlapky nejstarší řemeslo provozovaly jenom zájmově, na přilepšenou. (...) V podniku pracovala také jedna velmi inteligentní příšlapka. Pěkná, zajímavá. Jednou s námi skončila v hospodě, popíjeli jsme a jeden zvlášť zamindrákovaný přítomný soudruh jí začal mravně „kádrovat“. Byl už dost „v kroji“, pití mu šlo. A po chvilce se jí pohrdavě ptal, jaké to je, třeba s nějakým starým Němcem. Také už něco vypila, a protože asi i my ostatní jsme se nablble hihňali, sjela nás ostře. Pánové, pravila, trvá to maximálně dvacet minut a sprcha je vždycky k dispozici. Když vy máte poradu s ředitelem (...) sedíte v tom hnusu dvě hodiny a osprchovat se nemůžete. A k soudruhovi dodala: A ty si to užíváš ještě na stranických schůzích. (...)