Dnes o pádu vlády jako náznaku
hlubších problémů
Stav po pádu vlády je vhodný k řeči o jednom ze specifik demokratického spravování společnosti. Konkrétně o tom, jak silnou vzájemnou vazbu mají jednotlivé spolu nesouvisející části programů etablovaných politických stran, tvořící jakési pevně sešněrované „balíčky“.
Ještě výrazněji než v Evropě, kde politické subjekty tvoří alespoň do určité míry k sobě navzájem konvergující „protekční svazy“, je tento fenomén patrný ve Spojených státech, kde v současné době obamovský posun vyvolává intenzivní naděje i obavy. Strany mají na každou fasetu společenské problematiky nějaký předem daný recept či postoj a lesbická černá intelektuálka, která by volila republikány, by tak musela činit v pominutí smyslů, ač teoreticky je tato možnost zajisté otevřena. Jak se „balíček“ jednou vytvoří a upevní, je už jen malá šance na jeho podstatnější změnu a zahrnuje pak v sobě pevnou vazbou svázaná opatření vysoce užitečná, pochybná i holé pošetilosti. Fenomén sám není nový – takto jsou různé povahové rysy i počiny provázány i u jednotlivých lidí a kdysi musela feudalita i lid strpět, že král je sice štědrý a nábožensky tolerantní, ale k tomu řekněme i pijan a cholerik, který nejdřív popravuje, a pak toho třeba zpětně lituje. Král ovšem přicházel dědičnou posloupností „z Boží milosti“ a jiný nebyl, u vlády má lid dojem, že vznikla jeho přičiněním a mohla by být jiná. Buď jak buď, celý stav vždy připomíná dopad nějakého opatření na organismus, jemuž se stát, skládající se z živých lidí, mnohem více podobá nežli třeba stroji: hojné pití piva prospívá řekněme ledvinám, játrům už výrazně méně.
Vzhledem k tomu, že velké a vlivné strany bývají v etablovaných demokraciích v typickém případě dvě a jakés takés obyvatelnosti země se dosahuje jejich pravidelným střídáním, posun v nějakém směru, byť by byl potřebný, je velmi pomalý – co jedna linie etablovala, druhá zase zruší, někdy jen zčásti, někdy beze zbytku. To jistě brzdí i překotné změny k horšímu, zajišťuje víceméně hladkou výměnu „ovládnutých“ garnitur a brání etablování moci, která by „žrala malé děti“. Žere je ovšem jiným způsobem: po desetiletí zůstávají neřešeny problémy hlodající na kořeni společnosti, o kterých sice každý ví, ale nikdo nemá v daném rámci možnost či odvahu je řešit.
Jmenujme si alespoň ty v současné Evropě nejnaléhavější: populační propad a pomalé vymírání, exploze nákladů na zdravotnictví za současného obrovského plýtvání i akutního nedostatku peněz, nedostatečná až žádná podpora nadaných vrstev obyvatelstva, volba vždy a zásadně jen těch energeticky nejnáročnějších způsobů dopravy, rostoucí investice do přítomnosti na úkor budoucna. Nemluvě už vůbec o tom, že kdysi vůdčí idea svéprávného a odpovědného občana se rozplynula v kohosi, kdo je po způsobu jednání s dětmi střídavě uplácen mlsky i zastrašován. Bylo by katastrofální i skličující čekat s řešením ve skrytu rostoucích problémů až do momentu, než současný společenský systém zkolabuje – to byla metoda typická právě pro monarchie, včetně těch, které se pokládaly za osvícené. „Bude-li dlouho živ, umoří nás všecky…“ vypověděl u výslechu jakýsi prostoduchý mužik o Petru Velikém na sklonku jeho vlády. Problém je tedy jaksi hlubší a eventuální pád vlád je jen šumem na jeho povrchu.
***
Kdysi vůdčí idea svéprávného a odpovědného občana se rozplynula v kohosi střídavě upláceného mlsky i zastrašovaného
