Ministr kultury prohlásil, že uvažuje o reorganizaci Divadelního ústavu v Praze a hovořil o svých záměrech s touto institucí, které mají likvidační charakter. Kromě toho tvrdí, že instituce je přežitkem minulosti. Chtěl bych se k této záležitosti vyslovit, protože jsem se před půl stoletím podílel na vzniku Divadelního ústavu. A další desetiletí jsem využíval jeho služeb, stejně jako ostatní divadelníci. Po roce 1989 jsem pracoval na přípravě jeho slovníkových děl, která budí pozornost badatelů i v zahraničí.
Divadelní ústav vznikl koncem 50. let úsilím mnoha lidí, hlavně teatrologů, kteří vstupovali do našeho divadelního dění po 2. světové válce. Byl jednou ze čtyř základních institucí, které jsme považovali za nezbytné zřídit, aby podpořily českou divadelní kulturu – tak významnou pro národní život a těšící se stálému zájmu veřejnosti. Naší snahou bylo především konstituovat divadelní vědu jako univerzitní disciplínu, dále pak posílit snahy muzejní a archivální, a to nejenom v pražském Národním muzeu nebo v brněnském Zemském muzeu, ale i u větších divadel. Kromě toho jsme na platformě Československé akademie věd zřídili Kabinet pro studium českého divadla, který by soustředil výzkum naší divadelní minulosti. A konečně bylo rozhodnuto o založení ústavu, v němž by se koncentrovala dokumentace soudobého divadelního dění. Vzniklo tak pracoviště, které podporovalo divadelní dění v českých divadlech, tuším, že tehdy šlo asi o sedmdesát divadel republiky, mnohá vícesouborová.
Instituce byla míněna jako podpora obrovského provozu divadel, která předkládají tvorbu divákům, vždyť divadlem se profesionálně každý den zabývá několik stovek lidí. K tomu potřebují nejenom vlastní tvůrčí síly, ale i další informace a impulzy. Divadelní ústav se rychle rozvinul a dá se říci, že ač to bylo pracoviště zřízené za totalitního režimu, který také využíval určitých jeho činností (jak ostatně činil ve školách, rozhlase, televizi, filmu), jeho aktivity byly prospěšné a nezastupitelné. Ústav dokumentoval současnou tvorbu, která vzniká pro diváky a posléze zaniká – takže je v zájmu současnosti i minulosti aspoň něco z této proměňující se produkce zdokumentovat.
Zaznamenávala se i činnost mimopražských divadel v době, kdy kritika v regionech prakticky neexistovala. Do divadel vyjížděli odborníci, kteří hodnotili představení. Všechny informace nemusely být vždy vynikající, existovaly rozdíly, někdy mohly být použity i k akcím režimu, ale v zásadě se kontinuálně provozovala seriózní dokumentace, ba kritika. Zásluhou Divadelního ústavu se poprvé v dějinách českého divadelnictví dostávalo mimopražskému divadlu soustavné pozornosti z centra. V Divadelním ústavu také vznikla největší divadelní knihovna v republice a s ní i bibliografie, v níž byly i cenné zahraniční publikace. Vycházely zde studie zahraničních badatelů, které by nemohly z politických důvodů jinde vyjít. Divadelní ústav dal impulz ke vzniku Pražského quadriennale, které se vžilo a jednou za čtyři roky přivádí do Prahy scénografy a divadelníky z celého světa. Je to největší divadelní výstava světa. Divadelní ústav Praze zná celý divadelní svět, je to instituce živá a potřebná, a musí být uchována a rozvíjena, pokud nechceme vědomě ochromit rozvoj domácí divadelní kultury a zároveň se vědomě distancovat od půlstoletí budování vztahů se zahraničím.
Vše by se muselo zajistit na stejné úrovni jinde anebo začít znovu na zelené louce, tak jak už se to stalo několikrát. I Divadelní ústav má své paradoxy a nemělo by se zapomínat, že divadelníci se na něj v politicky nebezpečných a delikátních situacích obraceli. Určité tlaky režimu na divadlo nebylo možné zvrátit, ale jenom zmírnit či oddálit nebo rozmluvit a jeho první ředitelka Eva Soukupová vykonala mnoho záslužného a v tomto směru byla velice obratná. Svými posudky přispěla k vydání hereckých memoárů a odborné literatury, kterou hloupí recenzenti pohřbívali. Stejně si počínala i při existenčním ohrožení mnoha herců. Pražské quadriennale bylo za totality okno do světa, což mělo zvláštní význam. Nebyla tu větší příležitost nahlédnout za železnou oponu a zjistit, co se děje v kulturách, o kterých se někdy nesmělo ani mluvit. Setkávali jsme se s kolegy, kterým právě díky této akci nebylo možné zakázat návštěvu. To vše mělo velký význam.
Je to instituce živá a potřebná, a musí být uchována a rozvíjena, pokud nechceme vědomě ochromit rozvoj domácí divadelní kultury
O autorovi| FRANTIŠEK ČERNÝ, Autor je teatrolog a univerzitní profesor
