Čtvrtek 26. května 2022, svátek má Filip
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Pro nepřátele špinavý hadr

Česko

Holčička plakala, tahala tatínka za ruku.„Chci domů, tatííí,“ lkala sice arabsky, ale chovala se úplně stejně jako všechny děti na světě. Rozhodla se prostě dělat něco úplně jiného než rodiče. Tatínka téhle malé Egypťanky by nejspíš naše sociálka zbavila rodičovských práv a děcko by dala do náhradní péče. O matce ani nemluvě. Zatímco ta pekla pár ulic od náměstí u kamarádky placky, po kterých byli demonstranti jako diví, otec hlídal. Štvalo ho to. Na druhou stranu, ať holka vidí. Revoluce není každý den. A co teprve vzpoura, které by se hlava rodiny aktivně účastnila!

Tatínek toho čtyřletého děvčátka, zcela nezasaženého revolučními náladami davu, měl podobné pocity jako řada dalších tatínků, kteří se rozhodli, že už toho mají dost. Když se 17. ledna nedaleko sídla egyptského parlamentu v Káhiře chtěl upálit padesátiletý muž, mimochodem také tatínek, v milionech egyptských domácností se začalo mluvit o konci režimu prezidenta Husní Mubaraka. Ne, nebylo to ani tak kvůli zoufalému činu muže, který chtěl upozornit na svou nuzotu – a pokus mu překazili pozorní ochránci parlamentu, kteří ho uhasili těsně před smrtí. Bylo to především proto, že po třiceti letech, které Mubarak strávil u moci, jeho režim přece jen trochu přezrál. Alespoň pro některé z 82 milionů obyvatel této turistické velmoci se stal nesnesitelným. Ale jen zlomek z nespokojených se vydal v polovině ledna 2011 do ulic, aby nejdřív mírně, později bouřlivěji a nakonec s pomocí nejrůznějších zbraní vyjádřil svou nevoli. Přesto, že šlo o zlomek, bylo těch protestujících lidí na vkus prezidenta Mubaraka dost.

Když jsem potkala prvního muže se zkrvavenou tváří, který měl na hlavě přehnutý karton vytvarovaný do jakési stříšky a připevněný k lebce provazem či kusem hadru, pobavilo mne to. Když jsem potkala druhého s kartonovou čepicí, řekla jsem si: „Vypadají jako divní Vietnamci.“ Pak jsme jich viděla desítky. Desítky divných Vietnamců, co věřili tomu, že až jim na hlavu přiletí šutr z tábora přívrženců prezidenta Mubaraka, jeho bolestivý dopad karton zmírní.

Původně poklidně vyjadřovaná nespokojenost se v první únorové dny změnila v občanskou válku. Když jdu v úterý na náměstí Tahrír, mávají na mne lidé z balkonů a demonstranti mi cpou do ruky čaj. Nabízejí ho bohužel ve sklence obalené ztuhlým cukrem a hmyzem, co už ho z přežrání rozbolel břich. Jenže nenapít se před zraky rozradostněných bojovníků za odstoupení Mubaraka by bylo rovno zradě společných ideálů svobody a demokracie. Srkám přeslazenou tekutinu a muší křídla mi skřípou mezi zuby.

Ve středu kolem poledne na tom samém místě už roznašeč čaje naplňuje místo termosek a špinavých sklenic jakousi tekutinou skleněné flašky a hrdla jim zacpává hadrem. Všude kolem páchne benzin a zakouřit si tady by znamenalo posloužit jako živá pochodeň. „Molotovovy koktejly“. Znám je z jiných válek. Jakmile nastoupí tahle zbraň, mívají plastičtí chirurgové pohotovost.

V noci 1. února se v uličkách kolem televizních obrazovek, jež jejich majitelé vynesli před své restaurace, shromáždily davy. Prezident Mubarak jim v krátkém půlnočním projevu sdělil, že odejde, ale do voleb ať ho nechají být. V září už kandidovat nebude. Povedlo se mu to, s čím by si jen těžko poradila celá armáda. Rozdělil ty, kteří do té doby jako jeden muž trvali na jeho okamžité demisi. „No,“ mnul si bradu majitel naší čajchány. „Prezident už udělal, co jsme chtěli, a teď šup šup do práce,“ usmívá se, tiskne v kapse dnes vydělané egyptské libry a nalévá nám čaj. Desítky lidí si ale myslely něco jiného. Vrátili se na náměstí, které tu noc ztratilo hodně ze svého klidu. Studenti, inteligence, radikální muslimové, ženy bojující za svá práva i ženy, které vypadaly jako vodicí psi svých pánů tvorstva, i rodiče se svými potomky. Všechny tyhle různorodé skupiny se shodly na tom, že „srdce Egypta“ je nezbytné ubránit.

Takových tatínků, jako byl ten, co hlídal svou čtyřletou dcerku, bylo na náměstí Al Tahrír v Káhiře spousta. Vlastně mne šokoval ten počet malých dětí, které musely, chtě nechtě, sdílet se svými rodiči či staršími sourozenci jejich politické třenice. Děti na frontu nepatří. A 2. února už centrum Káhiry bitevním polem bezesporu bylo. Policie dávno opustila svá stanoviště, armáda je zaujala, ale brutálnímu násilí mlčky přihlížela. Dokonce nepoužila sílu ani tehdy, když tisíce lidí ignorovaly zákaz nočního vycházení.

„Tiše. Těm lidem je moc zle,“ šeptal mladý muž v bílém plášti, asi tedy lékař, směrem k tlupě novinářů a nezraněných civilistů, kteří mu šlapali po pacientech. Někteří z nich zvraceli a on nestačil běhat s miskou všude tam, kde z otřesených mozků létaly obsahy nakopnutých žaludků. „Ošetřujete i nepřítele?“ napadla mne stupidní otázka. Muž, co byl asi doktor, se zarazil. Pak se usmál a odpověděl: „Jo, ale dávám jim na rány ty špinavější hadry.“ Byl to prý medik. Dostuduje po revoluci. Jeho kamarád, který mu držel hlavy zraněných při šití, studoval historickou fakultu. Teď si masíruje rameno, jako řada dalších. Má ho namožené od vrhání kamenů. Egyptská inteligence je hyperaktivní. Když na ně ale jejich nepřátelé nasadili velbloudy, kteří nesli na hřbetech novodobé rytíře s řetězy, byla jim vymakaná ramena k ničemu.

Tak takhle nějak si představuji natáčení amerického katastrofického filmu. Tmu rušily jen plápolající ohně. Po středečním zápase s příznivci prezidenta Mubaraka byla řada z demonstrantů zraněna. Tři starší muži ve vlněných svetrech (teď večer, před půlnocí bylo asi 17 stupňů nad nulou) seděli na zemi a vydlabovali z ní kameny, kousky betonu a dlažby. Malými kladívky, pravidelnými pohyby zpracovávali tento materiál tak, aby pěkně seděl v dlani, daleko letěl a sem tam nějaká ostrá hrana na rozseknutí nepřítelova čela se také hodí. Manufaktura na munici nebyla na náměstí jediná. O něco zdatnější muži svázali několik košil a vytvořili nosítka. Z amplionů zněly do tmy rázné a jasné pokyny. Přes jistou příkrost bylo v hlasu, který přikazoval obráncům Tahríru, co mají dělat, něco velmi vlídného. A lidé poslouchali. „Na barikádu u muzea nutně dopravit větší množství munice. Stále se tam bojuje...“ Několik dvojic s hadrovými „nosítky“ ihned nabralo v manufakturách opracované kameny a běželo s nimi na největší barikádu ze všech, které přehrazovaly přístupové cesty k náměstí – na barikádu u muzea. Tam svištěly vzduchem nejen dlažební kostky, ale i kulky. Na tanku seděl mladičký voják a pozoroval ten šrumec. „Jakej máš příkaz, hochu,“ snažím se familiérně navázat kontakt. Voják s obrovskou dávkou upřímnosti učiní gesto, jako by si myl ruce. Snad se mi nezdálo, že se při tom lítostivě pousmál. Za pár minut někdo asi sedmdesát metrů od tanku zastřelil muže ve středních letech. ?

Autor:

V předdůchodu si odpočinu a pak se uvidí. Možnost, o které se moc neví

Premium Má do penze pět let a je v předdůchodu na tři roky. Na víc totiž nemá naspořeno. Že to nejde? Ale ano. Legislativa to...

Mami, ty se uzdravíš! Jana Vránová o synově cestě do NHL i boji s rakovinou

Premium Před sedmi lety si prožila peklo. Bojovala s rakovinou lymfatických uzlin a nevěděla, jak to synovi, hrajícímu tehdy...

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...