ATLANTA, USA Do laboratoře Davida Hua se hadi chodili klouzat. Zoolog z Georgia Institute of Technology je kladl na skleněnou desku, kterou nakláněl tak dlouho, dokud zvíře nesklouzlo. „Šílený“ pokus měl za cíl zjistit, jak se hadi dokážou pohybovat po hladkých površích. A vědci se při něm přesvědčili, že hadí šupiny kladou větší odpor při pohybu na stranu (plaz se směrem po „čumáku“ bezmocně sklouzne při menším náklonu, než když je jeho tělo nastaveno kolmo ke směru náklonu). Had se tak může spolehnout, že pokud se do šupin pořádně neopře, vyrazí spíše směrem dopředu. Plazi se ovšem pohybují ještě rychleji, než by prozrazovaly modely založené jen na odlišnosti odporu šupin v různých směrech. To patrně díky tomu, že zvířata zvedají některé části těla a zatěžují jenom ty, které přispívají k pohybu dopředu.
***
Na hladkém povrchu spoléhají hadi na nepravidelnosti ve tvaru šupin, které mají větší odpor při pohybu do strany než rovně.
Pomáhají si přitom zvedáním jednotlivých částí těla, aby zatížili ty, které jim pomáhají v pohybu požadovaným směrem. To je patrné na prostřední fotografii, na které se had pohybuje po materiálu, jehož optické vlastnosti se mění s mírou zatížení.
Že by pohyblivost hadů bez šupin výrazně utrpěla, dokázal pokus, v němž je vědci oblékli do „plazirvativů“.
