Neděle 23. ledna 2022, svátek má Zdeněk
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Proč jezdit do Varů na festival

Česko

Na sklonku konání letošního ročníku MFF Karlovy Vary se sešli čtyři filmoví publicisté, aby zhodnotili úroveň letošní hlavní soutěže i současnou pozici „áčkových“ filmových festivalů.

* Vojtěch Rynda: Máme za sebou všechny filmy letošní hlavní soutěže Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Jaký z ní máte dojem?

Darina Křivánková: Překvapila mě konstantně solidní úroveň, nenarazila jsem na žádný film, který by mě vysloveně naštval, ale na druhou stranu ani na takový, který by mě nadchnul. Filmy jsou vybírané s ohledem na to, aby byly něčím jiné, v ideálním případě možná i něčím objevné, aby měly silné téma a přesah, aby něco sdělovaly. Vpodstatě všechny soutěžní filmy tohle splňují. Otázkou je, do jaké míry mají šanci někoho oslovit. Mám pocit, že někdy jde o film pro tak menšinové publikum, že jejich život na festivalu začne a taky skončí.

Irena Hejdová: Ze soutěže, v níž bylo dvanáct filmů, z toho dva české, jsem trochu v rozpacích. Ráno jsem vždy šla na novinářskou projekci a říkala jsem si, teď už by konečně měl přijít nějaký film, který budu moci považovat za favorita na Křišťálový glóbus. A pořád žádný nepřicházel. Z těch dvanácti filmů jsem viděla jedenáct a řada z nich mě až unavovala. Neměla jsem moc zážitků, které by byly tak silné jako zážitky z filmů z jiných sekcí festivalu. Tak sugestivní dojem, jaký jsem měla třeba z filmu Pan Nikdo z belgické sekce, jsem u žádného soutěžního filmu nezažila. Přesto se mi pár filmů z hlavní soutěže líbilo – i když je paradoxní, že za jeden z nejlepších filmů soutěže považuji Mašínovo retro drama 3 sezóny v pekle, které už jsem viděla dlouho před festivalem v běžné distribuci. Líbil se mi i ruský film Jiné nebe, který je konzistentní a funguje. A pořád nemohu dostat z hlavy polský film Matka Tereza od koček, i když ho také nepovažuji za dokonalý. Jde o snímek podle skutečných událostí, kdy dva bratři zavraždili vlastní matku.

Šimon Šafránek: Souhlasím. Je dobré, že tady jsou hodně zastoupeny debuty, ale jejich kvalita je problematická. Mně se líbil čínský film Diago, který se odehrává v Macau v předvečer předání Číně. A vedle toho 3 sezóny v pekle, které jsou v podstatě taky debut, ale ve srovnání s ostatními zástupci v hlavní soutěži jde o úplně jinou ligu.

Darina Křivánková: České soutěžní filmy jsem přešla, protože jsem je viděla už dřív a nevnímala jsem je ve festivalovém kontextu. Když si ale všechny soutěžní filmy seřadím vedle sebe, tak 3 sezóny v pekle z té řady úplně trčí, je to prostě nejlepší film.

Vojtěch Rynda: Souhlasím s tím, že čeští zástupci v soutěži – Svěrákův loutkový Kuky se vrací a 3 sezóny v pekle, které se inspirovaly osudy Egona Bondyho během převratu v roce 1948 – jsou letos suverénně nejlepší.

Irena Hejdová: Já bych nesouhlasila s označením Svěrákova filmu za jeden z nejlepších. Kuky se vrací pro mě nemá takové kvality, aby v té soutěži vůbec měl být. Myslím, že by mu víc slušela třeba role zahajovacího filmu festivalu – Cannes loni zahajoval 3D animovaný film Vzhůru do oblak, tak proč by Vary také nemohly začít loutkovým filmem?

Darina Křivánková: Kuky taky trčí, ale někam jinam.

Vojtěch Rynda: Trčí někam jinam v tom smyslu, že v kontextu soutěže působí jako pěst na oko: je hravý, zatímco ostatní filmy jsou většinou těžké, temné, zadumané. Moje největší výtka vůči nejenom letošnímu ročníku soutěže, ale i řadě předchozích spočívá v tom, že v nich jde z velké části o filmy strašně urputné, které chtějí mermomocí dělat umění, ale nemají nadhled, nemají jiskru. V Cannes nebo na Berlinale jsou k vidění filmy, které jsou taky těžké, divákovi při jejich sledování pomáhá určitá jejich originalita nebo bravura výrazu a režie. Letos jsem byl v Karlových Varech docela spokojený s Hitlerem v Hollywoodu: tenhle mystifikační dokument s prvky thrilleru je aspoň trochu hravý a má výraznou vizualitu. Taky mě zaujal jihoslovanský snímek Zůstane to mezi námi, protože byl zase na rozdíl od dosti bezkrevných předchozích filmů prostě živočišný: tam se pije, miluje, užívá života. Vary nemohou Cannes konkurovat

Irena Hejdová: Film Zůstane to mezi námi se mi zdál slizce oplzlý. Má takový trapný iritující humor, připomínal mi spíš Vejdělkovu komedii Ženy v pokušení, která tu běží v rámci sekce českých filmů. Vary nemohou Cannes konkurovat. Do Cannes posílají filmy nejslavnější světoví režiséři, pro které samozřejmě vždy Karlovy Vary už z historické a geografické pozice budou druhořadé. Podle mě by i proto měly Karlovy Vary jít jinou cestou. Svědčilo by jim třeba větší zaměření na filmy z východní a střední Evropy. Kvůli nim do Varů jezdí většina zahraničních profesionálů. Ne za nějakým druhořadým argentinským filmem, ale prostě za filmy z Maďarska, Česka, Polska nebo Bulharska.

Vojtěch Rynda: To je cesta, kterou jde jihlavský festival dokumentů, který je v regionu střední a východní Evropy nejprestižnější a nejvýznamnější akcí ve svém ranku.

Šimon Šafránek: Když jsem jezdil na festival do Varů jenom na filmy, tak mě nějaká východní Evropa vůbec nezajímala.

Darina Křivánková: Kdybych se měla dívat v řadě na rumunský, bulharský a maďarský film, tak si prostřelím hlavu...

Irena Hejdová: Jde mi spíše o zaměření pro zahraniční filmové profesionály a novináře. Pro ně je nejviditelnější součástí festivalu hlavní soutěž. Další sekce samozřejmě jsou – nebo by měly být – už více zaměřené na běžné festivalové diváky.

Vojtěch Rynda: V sekci Na východ od Západu, kam patří právě snímky ze zemí, které zmínila Irena, se promítají mnohdy lepší filmy než v hlavní soutěži možná proto, že v ní asi není takový tlak na dramaturgy, aby šlo o tituly reprezentativní ve smyslu festivalu kategorie A. Ta Karlovy Vary spojuje právě s Cannes, Berlinale nebo Benátkami. Nemůžu mluvit za dramaturgy, ale mám pocit, jako by v téhle sekci měli svobodnější ruku.

Darina Křivánková: Abychom nebyli na karlovarskou soutěž tak přísní, já jsem velmi podobný pocit měla letos z hlavní soutěže v Berlíně: všechno to byly filmy se silnými tématy, byly tam ambice něco sdělit, ale filmařsky to byla absolutní nuda.

Šimon Šafránek: Ale pořád to bylo o úroveň výš než tady.

Darina Křivánková: Dobře. Ale něco to vypovídá o celkovém klimatu v kinematografii. Ani v Berlíně nebyly filmy, které by mě něčím překvapily, nadchly, měla bych z nich zážitek. Rozhodně to není problém jenom karlovarského festivalu, jde prostě o to, jaké filmy se teď ve světě točí.

Šimon Šafránek: Asi to tak bude, protože když se podíváme na dokumentární soutěž, tak ta je úplně někde jinde, tam jsou minimálně tři filmy, které jsou opravdu skvělé. Marwencol je o chlápkovi, který si na zahradě staví vesničku z doby druhé světové války a projektuje si do ní vlastní sny. Pak Armadillo o dánské misi v Afghánistánu a Katka od Heleny Třeštíkové.

Darina Křivánková: Když jsme u dokumentů: Vojtěchu, zmiňoval jsi Hitlera v Hollywoodu. To je zrovna film, který je alespoň originální, má nápad, je prostě jiný, byť k němu člověk může mít lecjaké výhrady, ta myšlenka fiktivního dokumentu je minimálně zábavná. V tom filmu je kinematografie tématem a to je pro filmový festival velmi vděčné. Řeší se tam to, co nás tu teď všechny spojuje: film. Vhodný pro festival, nebo pro diváky?

Vojtěch Rynda: Měli bychom zmínit jeden z hlavních důvodů, proč filmy v hlavní soutěži Karlových Varů jsou takové, jaké jsou: Vary coby „áčkový“ festival musejí každoročně splnit určitou kvótu světových, mezinárodních a dalších premiér. A když si světové premiéry rozeberou jiné festivaly, mají Vary o hodně omezenější výběr.

Darina Křivánková: Vybíráš z toho, co se ten rok natočilo, taková je škála výběru, teď jde o to, kde si uděláš hranici: tohle je film vhodný pro festival, a tohle už je spotřební, divácký film.

Vojtěch Rynda: Ale my s Irenou každoročně vypracováváme pro festival posudky na filmy, které jim byly zaslané. A mezi nimi vídávám tituly, které mi připadají lepší než spousta jiných filmů v hlavní soutěži. Z letošní „várky“ bych si minimálně tři filmy, které mi prošly rukama, dovedl kvalitativně v hlavní soutěži představit. Ale jak jsme říkali, jsou tu i jiná kritéria než kvalita.

Darina Křivánková: A byly lepší, zábavnější nebo přístupnější než ty, co tam jsou?

Vojtěch Rynda: Byly lepší, zábavnější, někdy i divácky vstřícnější v dobrém slova smyslu. Vybírat filmy podle toho, aby byly „festivalové“, mi připadá spíš jako brzda.

Darina Křivánková: Pak je to otázka individuálního vkusu, s tím nehneme.

Šimon Šafránek: Ten festival bohužel v naší zemi musí naplnit i roli alternativního distribučního kanálu. Díky němu tu lidi mají šanci vidět pět filmů z Cannes, Berlína a Sundance bez nějakého tragického zpoždění.

Darina Křivánková: No a to je podle mě primární funkce karlovarského festivalu, tím se liší od ostatních velkých festivalů: dělá se pro lidi, ne kvůli filmovému trhu.

Šimon Šafránek: I Berlinale se ale dělá pro lidi, každoročně se chlubí statisícovými počty diváků. V Karlových Varech vidím, kamkoli se podívám, obrovské množství problémů. Na jedné straně, jak ulovit ty kapry, když jsou tu mnohem větší lodě, filmařsky atraktivnější festivaly. Na druhé straně problém chybějícího zázemí: prostě tu nejsou kina. Nafukovací kino je sice bezva atrakce, ale když se podíváme na síť multiplexů v Berlíně, tak je to zase jiná liga. Festivalový tým to má podle mě opravdu těžké.

Irena Hejdová: Organizátoři musí tančit mezi vejci, ale podle mě z toho vycházejí, jak nejlépe to jde. Ale samozřejmě jsou tu limity, i když dané spíš mezinárodní pozicí Česka a české kinematografie. Je jasné, že z Karlových Varů nikdy Cannes nebo Berlinale nebude. Je to malý, český, náš festival se všemi klady a zápory.

Darina Křivánková: Rok, kdy se podaří sem do soutěže urvat Amelii z Montmartru, tak ten už dlouho nebyl a nejspíš hned tak nebude.

Irena Hejdová: Programové oddělení pracuje kvalitně v tom, že objevuje jména a nové talenty, které jsou později k vidění třeba i v canneské soutěži. Své filmy tu ještě předtím, než pronikli do Cannes, představili třeba letošní vítěz ceny za scénář za film Poezie Lee Chang-dong nebo Sergej Loznica, jehož Moje štěstí bylo letos jediným východoevropským zástupcem v hlavní canneské soutěži. To je myslím i pro karlovarské programové oddělení velký úspěch.

Vojtěch Rynda: Ve Varech se ale stává i to, že vyhrávají filmy, které jdou cestou nejmenšího odporu. Pamatuju si třeba, jak jsem byl překvapený, když před několika lety zvítězil polský Mlj Nikifor. Připadal mi velmi nevýrazný. Ale jsou ročníky, kdy se s hodnocením poroty shodnu, třeba v případě Křišťálového glóbu pro dánský film Ukrutně šťastni před dvěma lety.

Irena Hejdová: Někdy se zadaří, a někdy ne. Ale to se dá asi těžko generalizovat.

Vojtěch Rynda: No nedá, ale jde o to, že rozhodování ve vybírání filmů i rozhodování poroty je politika. Na hlavní porotu nikdo žádné tlaky shora vyvíjet nemůže, ale v jejím rámci různé tlaky určitě fungují. Vyhrává film, na kterém se shodla porota, ne nutně film nejlepší.

Šimon Šafránek: Já si myslím, že v rámci poroty hraje největší roli osobní šarm a chuť prosadit svou vůli. Smysl ocenění

Darina Křivánková: Ale spíš si řekněme, jestli to k něčemu může být. Film dostane cenu, může z toho něco vytěžit, ale třeba taky ne. V ideálním případě se stane třeba to, že když v Cannes vyhraje rumunský film Čtyři měsíce, tři týdny, dva dny, tak pak se najednou o Rumunech všude ví a jsou na všech festivalech.

Šimon Šafránek: Ještě s tou politikou. Tam jde taky o to – což si myslím, že v Cannes je vidět nejvíc, protože je to taková Tour de France –, že v té soutěži nejsou jenom ti filmaři, ale soutěží i ty firmy, které je pasou. Ve chvíli, kdy tam má nějaká firma třeba pět slotů v soutěži, tak to už přece znamená nějaký vliv, pokud uznáme, že film nějakou vlivovou hodnotu má. Tady se to ovšem nestane, protože tu není filmový trh, a tím pádem tu o peníze nejde.

Irena Hejdová: Samozřejmě v téhle souvislosti může přijít na řadu i otázka, jestli je vůbec smysluplné filmy kastovat a oceňovat, když je to nutně subjektivní. Když bude jiná porota, tak vyhraje jiný film. Na co pak vlastně ty ceny jsou?

Šimon Šafránek: A pak máš divácké hlasování...

Vojtěch Rynda: ... v jehož čele se dlouho držela Vejdělkova komedie Ženy v pokušení, která mi připadá jako antiteze „festivalového“ filmu. Na Varech zaznamenala už miliontého diváka.

Překvapila mě konstantně solidní úroveň, nenarazila jsem na žádný film, který by mě vysloveně naštval, ale na druhou stranu ani na takový, který by mě nadchnul Darina Křivánková

Ráno jsem vždy šla na novinářskou projekci a říkala jsem si, teď už by konečně měl přijít nějaký film, který budu moci považovat za favorita na Křišťálový glóbus. A pořád žádný nepřicházel. Irena Hejdová

DISKUTUJÍCÍ

Irena Hejdová (1977) filmová recenzentka časopisu Týden

Darina Křivánková (1970) filmová kritička týdeníku Reflex

Vojtěch Rynda (1979) redaktor kulturní rubriky LN

Šimon Šafránek (1977) filmový kritik časopisu Instinkt

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!