Ve veřejnoprávní televizi však výroba takového pořadu vyžaduje odpovědné a zkušené redaktory, kteří pomohou profesionálně zpracovat někdy velmi subjektivní výpovědi. Jana Klusáková ke zkušeným redaktorům patří, avšak 13. komnata Johna Muchy, kterou ČT1 v premiéře odvysílala minulý pátek, diváky poněkud uvádí v pochybnost. Vím, že cílem pořadu není objektivizovat osobní zkušenost ani zpochybňovat subjektivní pohledy, jsem však na rozpacích, co udělat s pořadem, kdy průvodkyně vydatně pomáhá „zpovídanému“ překrucovat věci objektivně doložitelné a sama do něj vnáší své soudy.
Problém 13. komnaty Johna Muchy se nese ve dvou rovinách: jednou je zjevně sugestivní účast Jany Klusákové, druhou nepravdivá tvrzení Johna Muchy. Paní Klusáková klade otázky zdánlivě „nadoraz“, nejednou však sama uvádí v otázce či nápovědi skutečnosti, které by se snad i pan Mucha zdráhal sdělit: „otec byl amnestován úsilím vaší maminky“, „maminka se obětovala, vrátila se do Skotska a tady byly večírky“, „jistě vám vadilo...“ a další a další. Některé poznámky jsou až na hranici vkusu: „otec tady poplácává jiné, ale láskyplně komunikuje s maminkou na dálku“.
Tvrzení, která berou dech Uvést na pravou míru výroky pana Muchy by zabralo hodně místa. Považuji ale za nutné poukázat alespoň na dvě skutečnosti, které se dotýkají Jiřího Muchy a dalších osob, zejména ve vztahu k odkazu Alfonse Muchy.
K prosazení Jiřího Muchy John uvádí, že to neměl lehké: „Lidi řekli – Jirka – syn Alfonse...“ Jiří Mucha se začal jako spisovatel prosazovat na začátku války, tedy po smrti otce. Secese byla opovrhovaná a jméno Alfons Mucha bylo takřka zapomenuto. V 60. letech, kdy se ve světě zvedla vlna zájmu o secesi, byl už Jiří v zahraničí uznávaným spisovatelem. Z této pozice si naopak on mohl dovolit vzkřísit slávu svého otce. Neocenitelnou spolupracovnicí se v tomto směru stala „čarodějnice“ (John Mucha) a „milenka“ (Klusáková) Marta Kadlečíková. Byla to ona, kdo pořádal stohy korespondence, dohledával data, kdo vedl v patrnosti pohyb děl po výstavách a vyřizoval veškerou administrativu. Tvrzení „nebýt matky, není Alfons“ bere dech.
Především: majitelkou většiny obrazů byla Alfonsova choť Marie Muchová, neboť ji Alfons učinil univerzální dědičkou. Děti dostaly jen povinný díl, který v případě Jiřího činil dva obrazy. Jiří byl propuštěn z komunistického žaláře v roce 1954 nikoliv díky tomu, že „matka bojovala a bojovala“, ale že přišla prezidentská milost. Žádosti o milost, které jsou k dohledání v trestním spise, posílala výhradně Marie Muchová, tedy ne Johnova matka, ale babička.
Kromě vězení byl Jiří odsouzen k propadnutí poloviny jmění. Na žádost soudu byl pořízen soupis majetku, který měl být zkonfiskován. Na to reagovala jeho manželka Geraldine (spolu s Marií Muchovou a manželi Přikrylovými) tzv. vylučovací žádostí, v níž uváděli, že některé z věcí jsou jejich vlastnictvím a žádají o jejich vyjmutí ze seznamu. Geraldine ve své žádosti uvedla dámské a dětské svršky, peřiny, drobné bytové doplňky, pianino, rozhlasový přijímač, knihy a hudebniny. Vlastu Plockovou, jíž „se skoro podařilo, aby se rodiče rozvedli“ (Mucha), povolala Geraldine v této žádosti za svědkyni.
Nadace versus Alfons Mucha Oběma protagonistům by se mělo položit několik otázek:
1) Proč se pan Mucha, který se den po smrti svého otce dověděl o sestře a „hned ji chtěl vidět“, dalších 14 let pokoušel zbavit ji dědických práv?
2) Proč paní Klusáková nepovolala k odemykání 13. komnaty i dceru Vlasty Plockové Jarmilu, když už je o ní v pořadu řeč?
3) Proč se nám oba snaží dokázat, že bez Geraldine, Johna a nadace by nebylo Alfonse, když opak – že totiž bez Alfonse a Jiřího by nebylo nadace – je pravdou?
S tímto pojetím pořadu jsme se tedy příliš nedověděli o Johnu Muchovi, zato bylo napadeno několik osob, které se již nemohou bránit či nedostaly šanci se bránit.
Největší lži pocházejí od těch, kdo jim věří, napsal kdesi Dick Francis. Asi to bude pravda.
O autorovi| JOLANA ŠOPOVOVÁ, Autorka připravuje monografii o Jiřím Muchovi
