Když mi bylo šest až patnáct, trávila jsem svůj mimoškolní čas pořád venku. Skákali jsme gumu, lezli po stromech, honili se a hráli vybíjenou. Od dvou do sedmi jsme s partou lítali po sídlišti a domů se chodili maximálně napít. Když maminky z oken svolávaly domů, prosili jsme všichni „Ještě chvíli, ještě si musím dohrát...“ O prázdninách se jezdilo na chalupu, kde jsem lítala s místní omladinou a jezdila na kole, během prázdnin to byly vodácké puťáky a výlety do přírody, kde člověk musel mít svačinu s sebou, protože na fast food v lesích nenarazíš.
Čas oponou trhnul a sídliště jsou plná aut, ale děti aby člověk pohledal. Nesmí se šlapat na trávník ani lézt po stromech, venku je nebezpečí v podobě aut, drog a násilí - a tak děti sedí doma. Máma televize a táta počítač si s nimi povídají dlouho před tím, než vlastní máma a táta přijdou z práce. A těch úkolů! Škola děti přetěžuje spoustou neužitečných informací, se kterými si malé mozečky, odtržené od vlastní zkušenosti s přírodou, neumí poradit.
My měli „pozemky“, které člověk sice nenáviděl, ale naučili jsme se rozeznávat rostliny. Nikoho nenapadlo, že mrkev roste na stromě nebo že brambory jsou květina. Tuhle informaci mi jednou přinesl chlapeček, který říkal, že kytky (myslel brambory) nejí... Už jsem asi stará a vzpomínám na mládí. Nebylo všechno tak růžové - svačinu jsem musela nosit z domova, protože ve škole nebyl automat na kolu, natož „bufáč“ s brambůrky. Obědy ve školní jídelně jsme museli dojídat... Zkrátka, naše generace byla minimálně čtyři pět hodin denně v pohybu, jedli jsme střídmě - převážně domácí stravu. Anorexie nebyla. Pokud někdo byl „samá ruka, samá noha“, smáli jsme se, že je slabota a nevydrží utíkat do kopce. Nejíst, aby byla holka hubená, bylo směšné a Twiggy nám připadala divně kostnatá. Náš ideál byla Sophia Lorenová a Brigitte Bardotová - samé pěkně oplácané kočky, jak říkali kluci.
Byla jiná doba. Dnes děti chodí do ozdravovny, aby zhubly, jiné od čtyř let trénují hokej - a skákat gumu už nikdo z nich neumí. Natož vylézt na strom. Proč vlastně?
O autorovi| Kateřina Cajthamlová, internistka
