Tak děti, dneska začneme s vyjmenovanými slovy,“ nadšeně pronesla naše paní učitelka během podzimu, který jsem prožíval ve třídě 3. C. Protože to byla mazaná paní učitelka, hned dodala: „Ale nebojte se, děti, bude to sranda!“ a na důkaz té velké legrace pustila magnetofonovou pásku, na které Dáda Patrasová střílela slovíčka jako divý lovec koroptví.
Brzo jsme zjistili, že paní učitelka a i další její kolegové a kolegyně po nás chtějí, abychom vyjmenovaná slova pálili se stejnou kadencí jako Dáda a snad i se stejným roztančeným disko nadšením.
„To je nečestné a nesportovní!“ stěžoval jsem si nadmíru rozezlen doma a vyžadoval jasnou a srozumitelnou odpověď, proč vlastně rozlišujeme hned dva znaky pro jedno písmeno. A ukázalo se, že ani moji rodiče, ani paní učitelka nikdy nepátrali po důvodu, proč tomu tak je. Prostě jako v tom vtipu o medicích - když jim řekli: naučte se telefonní seznam, zeptali se jen do kdy.
Kdo by ale odpověď mohl znát, je Ústav pro jazyk český; a tak jsem se paní Markéty Pravdové z oddělení jazykové kultury zeptal, jak je to doopravdy a jestli to není jen schválnost.
„Psaní i/y je dáno historickým vývojem češtiny,“ vyvrátila stručně mé podezření a pro další zkoumání mi poradila výkladovou část internetové jazykové příručky.
„Obojetnost souhlásek souvisí s historickým vývojem češtiny, přesněji s výslovností. Výslovnost samohlásky označené písmeny y a i je v dnešní češtině naprosto stejná, rozdíly najdeme jen v některých nářečích, ale ve staré češtině byl rozdíl mezi nimi jasně slyšitelný, nebylo proto třeba pořizovat soupis slov s y,“ naráží na dnešní vyjmenovaná slova i na prosperující byznys některých českých zpěvaček příručka.
Dobře tedy, je to určitá památka na doby dávno minulé, něco jako naše tradice, a jazyková příručka podává i informace o tom, v kterém období jsme přestali vyslovovat i a y jinak.
Rozdíly ve výslovnosti y - i mizí již v době husitské, ale v grafice je y - i zachováno dodnes. Jinak než prostým zapamatováním jejich výčtu už dnes na rozdíl od starých Čechů nepoznáme, že se v nich píše y.
Vyjmenovaná slova se tak objevují už v prvních Pravidlech českého pravopisu z roku 1902.
