Jedna z nejpitomějších zásad, které rodiče a učitelé vtloukají do hlavy dospívajícím, je, že věci nelze vidět černobíle. Přitom většina morálních otázek nemá žádné šedé vyústění: každý skoro vždycky dobře ví, jak by se měl zachovat, a buď k tomu najde sílu, nebo ne. Když před vámi na opuštěné ulici nějaká partička začne mlátit ženskou a snaží se jí vyrvat kabelku, měli byste ji bránit? Nikdo soudný asi o odpovědi nezapochybuje, rozdělíme se jen na ty, kdo budou mít odvahu a schopnosti riskovat krk -a na ty, kdo se buď budou bát, nebo racionálně usoudí, že na to nemají. Já bych nikdy neodsuzoval člověka, který se neodhodlá ke rvačce s mnohonásobnou přesilou, ale zároveň budu vždycky obdivovat a ctít toho, kdo se do ní v zájmu spravedlivé věci pustí.
Mělo se za druhé války ze všech sil pomáhat Židům? Žádná šedivá odpověď neexistuje: mělo, ale jen málokdo kvůli tomu nastavil život (svůj i svých blízkých). Měl se každý dospělý muž v protektorátu sebrat, vzít do ruky zbraň a jít střílet na německé vojáky? Měl - žádnou střední cestu tady nevidím. Měl se člověk po únoru 1948 pustit do boje s bolševickou diktaturou? Měl bránit sebe a své bližní, když jim komunisté kradli majetek, vyháněli je z domovů, zavírali je do lágrů a mučili je v estébáckých vyšetřovnách? Neumím dát jinou odpověď než „ano“, protože to bylo správné a mravné. Nepohrdám těmi, kdo to neudělali (sám bych zřejmě nedokázal být tak statečný), ale obdivuju ty, kdo bojovali.
Přesně takhle je to podle mého i s Milanem Paumerem a s bratry Mašíny. Dá se jistě donekonečna debatovat o tom, jestli (a jak vážné) při odboji udělali chyby. Ale bude to bohapusté a trapné relativizování, pokud si předtím neodpovíme na základní otázku: bylo správné, že se do války vůbec pustili? A když ano, bylo to v dané situaci (boj hrstky lidí proti obrovitému státnímu aparátu) osobní hrdinství?
Systém přece není neosobní Historik Petr Zídek napsal v LN, mimo jiné v reakci na můj text z Hospodářských novin, že ti, kdo dnes glorifikují bratry Mašíny a Milana Paumera, vytvářejí „černobílý obraz minulosti, v němž je na jedné straně neosobn,totalitní systém‘ a na druhé hrstka hrdinů“.
S tím černobílým obrazem to v zásadě sedí, jinak ne. Jakýpak „neosobn,totalitní systém‘“? Mašínové v ČSR zabili (s Paumerovým přispěním) dva zcela konkrétní esenbáky, kteří přísahali věrnost diktatuře a slíbili, že ji budou bránit se zbraní v ruce. Nemuseli to dělat, mohli se jít živit jinak, třeba lopatou, k tomu esenbáctví se sami rozhodli, byla to jejich chyba a jejich riziko. A úplně stejné je to s příslušníky „volkspolizei“, které členové skupiny zastřelili ve Východním Německu (jediná nešťastná a nebohá oběť skupiny je pokladník, zabitý ovšem nikoli úkladně, nýbrž ve rvačce).
Kdo kdy tvrdil, že totalitní systém je neosobní? Reprezentovala ho a podporovala z různých důvodů strašná spousta lidí, a všichni ti lidé byli (opět v různé míře) za ten systém zodpovědní. Neosobní je totalita právě v podání Petra Zídka -jakési zlo, které nemá lidské tváře, snad s výjimkou vysoce postavených politiků.
Zídek dál napsal, že „zbytek společnosti je (mimo jiné v mém podání) tiše redukován na zbabělce, kteří neměli dost odvahy zabíjet policajty“. To je další demagogická figura.
Ve mně nevyvolávají pohoršení lidé, kteří nebojují nebo selžou, odpuzují mne jenom ti, kteří své ne-jednání (či selhání) nejsou schopni reflektovat, povyšují je na všeobecně platnou hodnotu a ještě deklasují ty, kdo se chovali odvážněji nebo prostě jinak. A navíc: jakýpak „zbytek společnosti“ - co to vůbec je? Podíl zodpovědnosti za zločiny 50. let je individuální, záleží na tom, co kdo dělal, navíc protikomunistická rezistence měla spoustu podob, nejen ozbrojený boj, což snad není třeba rozepisovat (zmíněná „hrstka“ je v mém pojetí asi o něco větší než v Zídkově). Opravdu podivná argumentace Nakonec je tu téma, s kterým přišel vedle Zídka i další historik, Tomáš Zahradníček (v MF DNES), totiž že odboj se poměřuje výhradně výsledkem. Zídek píše: „Žádný odboj není sám o sob,správný‘, vždy musíme posuzovat prostředky a výsledky.“ A Zahradníček: „K povinnostem bojovníka, který bere spravedlnost do svých rukou, což tehdy (Mašínové a spol.) učinili, patří správně vyhodnotit situaci, zvolit protivníka a prostředky k boji. V tom všem úplně selhali. Nevidím za nimi jiný výsledek než mrtvoly lidí, kteří se jejich představám o třetím odboji náhodou připletli do cesty.“ Čili vzato vážně, člověk má konat až ve chvíli, kdy si je jist výsledkem, jeho motivace je vedlejší, mravnost jeho počínání ztrácí váhu.
Dovedeno do důsledků, každá akce, která se protikomunistickým i protinacistickým odbojářům nepovedla, devalvuje jejich osobní statečnost, dělá z nich pitomce, kteří si řádně nepropočítali „náklady a výnosy“. To je tak pošahaná ahistorická argumentace, že jeden neví, jestli se má smát, nebo brečet. Kdybyste to nevěděli, tak třeba Dagmar Skálová, legenda mezi politickými vězenkyněmi, byla vlastně tragická postava, protože se zúčastnila nepovedeného pokusu o puč a jediný výsledek její činnosti byl, že dostala pár lidí do průšvihu a kupříkladu skauta Ivana Kieslingera do kriminálu Ctiradovi a Josefovi Mašínovým a Milanu Paumerovi bylo v době, kdy se pustili do boje, kolem dvaceti. Musím říct, že nestačím zírat na lidi, kteří je o šedesát let později jednoduše sejmou za jejich klukovskou naivitu, setřou je za to, že jejich představy boje nevyšly, že se nakonec rozhodli radši utéct na Západ a bojovat v armádě (tj. rozumněji). Milan Paumer je pro mne hrdina. V první řadě proto, že nezůstal sedět s rukama v klíně. A taky proto, že se zcela vymyká myšlenkovému světu Petra Zídka a Tomáše Zahradníčka.
O autorovi| ADAM DRDA, novinář
