Do Ameriky? A co tam? podivil se František a vrátil se ke čtení novin. Co odešel do důchodu, čte je velmi zevrubně, a dokonce si dělá na okraj čárky, kolik chyb a nepřesností v nich nalezl. I jeho žena Ivana už nastoupila do důchodu. Noviny čte také, jenom jí to zabere třikrát méně času. Má totiž pořád co dělat. V domácnosti, ale i mimo ni. Jako učitelka angličtiny si ponechala ještě pár hodin v jazykové škole, sem tam něco přeloží, jednou týdně chodí cvičit a začala organizovat pravidelná setkání s přítelkyněmi. „Nejdůležitější je, aby člověk musel každý den někam jít, a aby se tudíž musel slušně oblíknout a namalovat,“ říká.
S mužem si vždycky rozuměli a nikdy neměli vážnější problémy. Sama se trošku diví, když přemýšlí nad otázkou, jestli na pěkného chlapa, jímž František bezesporu vždycky byl, někdy nežárlila. „Je to zvláštní, ale nevzpomínám si.“ Přitom první léta dost sportoval, byl poměrně často pryč a pravidelně navštěvoval i různé večírky, stejně jako pravidelná sezení s kamarády v hospodě. „Vůbec mi nevadilo, že chodil sám. Naopak. Občas mě přemlouval, ať jdu s ním, ale mně se nechtělo. Se dvěma malými dětmi jsem byla unavená, a hlavně pořád nevyspalá, takže mě žádné ponocování nelákalo.“ Počítač? Jděte s tím do háje Ivaně se moc nechtělo ani na víkendové výlety třeba ke kamarádům na chatu. Znamenalo to balení dětského oblečení, spousty drobností pro každý případ, převážení potravin a většinou dost velké nepohodlí. „Myslím, že jsem ho tím zápecnictvím docela štvala,“ připouští Iva a přemýšlí, kdy se situace obrátila. „Jsme od sebe jen dva roky, zdraví nám zaplaťpánbůh slouží, ale můj muž v posledních letech jako by to balil. Celé dopoledne zůstává v pyžamu, holí se nanejvýš dvakrát týdně, a než by šel třeba do kina, raději si počká, až půjde film, který chce vidět, v televizi.“ Do cestování se Františkovi podle Ivany nechce vůbec. „Taky nemiluju například ležení na sluníčku u moře, ale když nás známí pozvali do Ameriky, připadalo mi to lákavé.“ Jejímu muži ale ne. „Vždyť už jsme tam byli,“ bránil se.
Má svoje rituály a odmítá je měnit. Je vysokoškolák a nelze mu upřít poměrně značný přehled v oblastech, jako je historie, politika nebo zeměpis, ale počítač domů nechtěl. V zaměstnání se s ním nenaučil zacházet, protože měl sekretářku, a zaučovat se v té dovednosti mu připadalo zbytečné. „Přesto jsme si počítač s internetem pořídili,“ konstatuje Ivana, „ale těch lamentací, když se na displeji neobjeví stejná výchozí stránka jako minule nebo když je trochu jiný design e-mailu! Vykřikuje, že to nechce, ať to vyhodím a že mu to syn dělá schválně, když mu pořád něco upravuje.“ Také mobilní telefon používá František jen na telefonování. Psát nebo přijímat esemesky odmítá. Přitom se nedá říct, že by byl nepřítel techniky – auto řídí výborně, dobře fotografuje, ale tyhle věci se naučil už dávno. „Než začal bačkorovatět,“ shrnuje Ivana.
Kouká na televizi a nadává Podobnou charakteristiku vyslovuje nemálo žen. „Můj muž v poslední době jenom kouká na televizi, nadává na politiku a říká, že stejně nic nemá cenu,“ konstatuje Ivanina vrstevnice Dana. Jediné, co mu zůstalo, je podle ní chuť na sex. „Jenže ta začíná chybět zase mně,“ dodává elegantní pětapadesátnice, která ještě dělá kariéru. Samozřejmě by se jí nelíbilo, kdyby její partner namísto sledování televize vyrážel za mladšími. Se smíchem ale vypráví, jak se kdysi podivovala nad románem z prostředí Číny začátku devatenáctého století. „Začínal tím, jak se paní úctyhodné domácnosti poohlíží po mladší důvěryhodné a skromné společnici pro svého muže. Takové, kterou by měla plně pod kontrolou.
„Tehdy mi to připadalo neuvěřitelné, dneska začínám chápat,“ říká Dana a napůl v žertu nahlas uvažuje, jestli by mladší žena nakonec neprobudila k většímu elánu i jejího celoživotního druha.
Faktem je, že muži stárnou jinak než ženy. Zatímco schopnost rozmnožování si podrží déle, v jiných ohledech jako by scházeli rychleji. Zejména když přestanou vykonávat svoje povolání.
Mužům chybí menstruace To potvrzuje i socioložka Jiřina Šiklová. „Muži hůře zvládají stárnutí, protože po odchodu do penze ztrácejí získaný sociální status výrazněji než ženy. Proto taky většinou odkládají odchod do důchodu, jak jen je to možné. To je sice výhodné z hlediska výše jejich penze, ale nevýhodné proto, že pak už nenajdou jinou náplň života. Ženy sice také odcházejí do důchodu, ale to, co je celý život handicapovalo v jejich profesní kariéře, tedy vedení domácnosti, včetně toho vaření, ale i péče o děti, tentokrát vnoučata, zůstává pro ně i nadále činností, která se příliš nemění.“
Stárnou tedy muži celkově rychleji, nebo pomaleji než ženy? „Po biologické stránce stárnou muži rychleji,“ přitakává Jiřina Šiklová. Odborníci to podle jejích slov odůvodňují různě. Například tím, že žena-samička se musí déle zachovat pro výchovu a výživu „mláďat“. Jedna verze říká, že důvod je v menstruaci. Dokud žena menstruuje, je biologicky stresována. Stres přitom nepůsobí jen negativně, ale je to i podnět k obnově, reakci, vzepření se. Tím se stárnutí oddaluje. „Rychlejší stárnutí začíná, až když menstruační cyklus skončí. I proto se ženy ve všech zemích dožívají vyššího věku.“ Bačkorovatět znamená podle Šiklové dávat přednost pohodlí, odmítat změnu, pomalu reagovat, anebo třeba i nechuť oblékat se. Může potkat i ženy, a často potkává, ale znatelnější a častější bývá u mužů.
O tom, že rodiče stárnou každý trochu jinak, vypovídají i dospělé děti. „Otec není o moc starší než matka, ale co do vitality a ochoty přizpůsobovat se době je mezi nimi velký rozdíl,“ říká čtyřicetiletý Václav na srazu bývalých maturantů. A jeho zkušenost potvrzuje hned několik dalších spolužáků.
Přesto nelze zevšeobecňovat. Stanislavu Ondráčkovi bude za dva roky už osmdesát, ale o dědkovatění nebo bačkorovatění nemůže být řeč. Bývalý tělocvikář z malého podkrkonošského města vstává denně kolem šesté hodiny, aby byl v sedm v tělocvičně místní školy, kde hrají žáci pod jeho vedením florbal.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Odpoledne je s dětmi na hřišti a večer pracuje na vlastních internetových novinách. Po okolí se pohybuje zásadně s fotoaparátem, aby zachytil každou zajímavou situaci, a problém pro něj není, ani když musí na operaci. „Aspoň se pár dní pořádně vyspím,“ uzemňuje všechny, kdo by ho snad chtěli litovat.
Zajímavé je, že mladistvá nátura se odráží na jeho vzhledu. Nevypadá na víc než na pětapadesát, šedesát. A to přesto, že svému zevnějšku, ba dokonce i svému zdraví, věnuje minimum pozornosti. Stejně jako v mládí.
Není tedy způsob stárnutí spíš otázkou osobnostních rysů než sklonů podmíněných pohlavím? Tím spíš, že například právě Ivana, která si stýská na předčasnou rezignaci svého muže, podezírá z jeho postojů geny matky? „Když Františka poslouchám, jak říká, že nic nemá cenu a tohle už nestojí za námahu, jako bych slyšela svou tchyni.“ Naopak otec jejího muže prý prožíval život naplno až do své smrti.
Sám František zpohodlnění připouští. „Myslím, že k pohodlnosti má člověk tendenci celý život, a když ho nic nenutí k aktivitě, docela rád se jí poddá,“ konstatuje upřímně.
Popravdě řečeno však není letargický nepřetržitě. „Vlastně má viditelně rád fyzickou práci,“ uznává jeho žena. „Nikoliv ovšem každou, rozhodně ne tu ženskou. Nebaví ho vytírat, ale natírat ano. Jenže: jak často je potřeba něco natírat?“
Možná je problém právě v tom. Ženy jsou ochotné, přesněji řečeno nucené, dělat i nikdy nekončící práce, jejichž výsledek nebývá nijak zvlášť patrný. To je nevýhoda. Výhoda spočívá v té nekonečnosti. Kdo má co dělat, stárne pomaleji.
František to připouští. „Štěstí mají chlapi, co si dovedou do stáří udržet pozici experta v nějakém oboru, takže buď stále pracují, anebo aspoň radí. Fajn taky je, když člověk dovede dělat něco, co je vidět. Vyrobit stůl nebo postavit loď. Mně by možná prospělo, kdybych musel chodit na dříví, štípat ho a topit v kamnech. Vlastně by mě to i bavilo. Ale jelikož nemusím, pustím si, jestli dovolíte, v televizi fotbálek,“ říká a bere do ruky ovladač, aby nalovil nějaký sportovní kanál.
Ivana odhaduje, že sledováním televize tráví její muž nejméně osm hodin denně. A když už je v tom lamentování, dodá, že ho nemůže přimět ani k tomu, aby si šel koupit něco na sebe. „Tvrdí, že už to nestojí za to.“
Někdo by řekl – co by ta ženská víc chtěla? Má doma nenáročného muže, který nevyvádí ani neunavuje, přitom představuje určitou jistotu. Je vždycky po ruce, když je potřeba přivézt nebo odvézt vnoučata, spravit vypínač nebo vyměnit těsnění. Dá se k němu mluvit, a on někdy dokonce i poslouchá, nebo aspoň poslouchání předstírá.
Ivana je ochotna tohle všechno uznat a ocenit. Přesto ji jeho sešlapané trepky, věčně plandající podolek od špatně zastrčeného trička a krk zarůstající neostříhanými chloupky rozčilují. „Přece jen tvoříme jeden celek, a já si prostě nepřeju, aby nás lidi kolem, děti a vnoučata vnímali jako starší, než ve skutečnosti jsme.
Když je o tom řeč, František se diví: „A proč to neřekneš?“ Podle jeho názoru jde o nepodstatné drobnosti, které je možné snadno napravit. Jenom že už to, jak říká, nestojí za to...
***
Zatímco rozmnožovat se muži mohou déle než ženy, v jiných ohledech jako by scházeli rychleji. Zejména když přestanou pracovat.
