Když se vloni v září konala schůzka summitu G20 v Londýně, místní banky svým zaměstnancům nařídily nechat obleky ve skříni. Finanční dům Rothschild dokonce rozeslal písemné doporučení, aby do práce raději nechodili vůbec. Namísto do výlohy McDonaldu totiž pomyslná dlažební kostka z rukou demonstrantů, ne-li přímo ta skutečná, měla tentokrát mířit právě na nenáviděné kravaťáky. Drahý oblek, kdysi hrdě nošená uniforma lidí z Wall Street nebo londýnského City, se stal odznakem arogance a selhání. A v očích mnoha lidí jasně odlišil viníky od obětí.
Důvod první: nevěří ani sami sobě
Nejen racionální, ale z velké části také morální pochybení některých bankéřů výrazně přispěla ke spuštění krize. A jsou to právě oni, kdo nyní přiznává, že osobní zájmy finančních společností a jejich zaměstnanců zcela nahradily starost o peníze zákazníků a zodpovědnost za řízení rizik se vytratila. Předseda představenstva britské banky HSBC Stephen Green se například pozastavuje nad tím, že nikdo už nepřemýšlel ani nad tak elementární věcí, jako zda dělá správnou věc.
„Banky dluží světu závazek, že se poučí. Některé z těchto lekcí jsou o řízení, etice a kultuře uvnitř sektoru,“ zdůraznil Green. Bankéřům zároveň nabídl vlastní náhled na chápání morálky ve své knize Dobrá hodnota. Zdaleka není jediný. Knihy psané bývalými i současnými finančníky u veřejnosti bodují a z mnohých se stávají bestsellery. Především díky nalezené otevřenosti a upřímnosti, s jakou zpravidla řadoví zaměstnanci ukazují dosud skryté pozadí světa dluhopisů, investic a fondů, jež se náhle začalo týkat nás všech.
Už před globálním rozšířením krize zaznamenaly velký ohlas knihy Michaela Ridpatha, který osm let pracoval jako obchodník v mezinárodní investiční bance v Londýně. Detektivní příběhy odehrávající se v prostředí velkých finančních domů srozumitelně odhalují atmosféru a principy mezinárodního obchodu včetně jeho nejčernějších stránek a právě svědomí hlavních hrdinů je často jeho hlavním tématem. Jejich úryvky jsou i součástí tohoto článku.
Stephen mě sledoval. Měl modré vodnaté oči, ale byly chytré. „Když je tak dobrý, proč říkáš, že si nejsi jistý? Co je s ním?“
„Nejsem si jistý. Možná je příliš agresivní. Někdy si říkám, že zachází poněkud příliš daleko, ale později se ukáže, že rozhodl správně.“
Stephen mě poplácal po rameni. „Upřímně, je těžké zajít v téhle branži příliš daleko. Dokud se nenecháš nachytat.“
Chválou nešetří ani recenze na knihu Kolosální selhání zdravého rozumu: Důvěryhodný příběh pádu Lehman Brothers, jež popisuje největší bankrot v historii. Nijak nezakrývá aroganci a zaslepenost vedení, která k pádu banky vedla. Navíc se zdá, že masivní kritice z vlastních řad nejsou ochotní naslouchat pouze běžní lidé zasažení krizí, ale i ti, vůči nimž je namířena.
Zatímco v minulosti si velké investiční banky rezervovaly bary a restaurace pro velkolepé večírky, dnes si spíš rezervují kostely a katedrály pro bohoslužby. Podle mnohých je to důkaz, že ti, kdo cítí vinu za rozpoutání globální krize, nyní opět hledají pevný řád, návod k dalšímu životu či odpuštění. „Počet věřících stoupá. Mnoho pracovníků ze City chce znát etické problémy spojené se svojí prací. Chtějí o tom mluvit a diskutovat,“ svěřil médiím reverend Oliver Ross, děkan farnosti londýnského City.
Desítky tisíc propuštěných finančníků a dopady špatných rozhodnutí, která se tentokrát naplno promítla v každodenní realitě, přinutily řadu lidí sáhnout si do svědomí. Jako Winnie Hooverou, bývalou viceprezidentku oddělení strukturovaných úvěrů v Citigroup. Dnes spolu s dalšími bývalými bankéři vyrábí sandály z pneumatik, které vykupuje od filipínských dětí ulice. Finančník Faisel Rahman zase v rámci nevládní organizace Fair Finance lidem radí, jak nenaletět podezřelým úvěrům a jiným lichvářským praktikám. Nebo, tragicky, bankéř Hubert Boumeester, jenž se zastřelil krátce poté, co přišel o práci. Podle přátel údajně neunesl tíhu špatného svědomí.
„Říkal, že ví, že ten obchod byla dobrá věc. Ale musel dát Bloomfeld Weiss lekci. Neměl na výběr.“ – „Pche!“
„Nemůžu si na to zvyknout,“ řekl jsem. „To, čím jsem se živil předtím, mělo smysl, který neměl nic společného s vyděláváním peněz. Učili jsme něco důležitého. Snažili jsme se lépe rozumět literatuře a jazyku. Platili nás tak akorát, abychom toho byli schopní. Ale teď všechno, co děláme, má vydělat peníze pro nás a firmu. Takže když to vydělává peníze, uděláme to, když ne, tak to neuděláme, a když to vydělává konkurenci, zničíme to.“
„Co jsi čekal?“ zamumlala Isabel. „Řekl bych, že to je to, co jsem čekal. Jen si musím zvyknout.“
„Je to špinavé povolání,“ řekla Isabel. „Doufala jsem, že tentokrát konečně dokážeme udělat něco dobrého a zároveň vyděláme peníze. Jak hloupé,“ vzdychla.
Důvod druhý: nevěří jim naše vlády
„Velká část krize byla způsobena nezodpovědností velkých finančních institucí Wall Street, které hazardovaly s riskantními úvěry a finančními produkty,“ komentoval americký prezident Barack Obama návrh zákona, který má bankovnímu sektoru do budoucna výrazně přistřihnout křídla. Opakování situace, již prezident označil za „rizikové řízení bez řízení“, má zabránit nová legislativa čítající i s přílohami 1279 stran.
Státy tak halasně vytáhly do boje proti stavu, který samy částečně pomáhaly vytvářet. Vládní záruky mohl získat každý a bankéře ke stále většímu riziku motivovala bezpečná záchranná síť. Nyní však politici došli k poznání, že spoléhání finančního systému na veřejné rozpočty má velmi nebezpečné důsledky. V návrhu reformy předloženém Obamovou administrativou proto doslova stojí, že „přinutí firmy pokrýt veškeré ztráty, které by mohly svým případným pádem způsobit celé společnosti“.
V tom mají pochopitelně plnou podporu veřejnosti a volnou ruku jim dává především náhlá krotkost finančního sektoru. Biliony z veřejných peněz nalité do sanace bank a všeobecná atmosféra viny oslabují pozici bankéřů, zatímco vlády, které nutně potřebují získat peníze do rozpočtů a politické body u občanů, naopak nacházejí odvahu k činu. A trefit tenhle terč je velice snadné.
Příkladem je třeba náhlá ochota ústavů k vyjednávání v oblasti bankovního tajemství. Účty na zahraničních kontech totiž dávají smysl hlavně v případě, kdy je potřeba skrýt peníze před policií či zdaněním, což se státům nikdy příliš nelíbilo. V dnešním světle navíc celý institut bankovního tajemství přišel o příchuť důstojnosti spojované třeba s tajemstvím lékařským a zavání spíš obyčejným lhaním. Spojené státy tak například získaly informace o několika tisících klientů švýcarské UBS, a dokonce i o prohřešcích jejích bankéřů, kteří zacházeli daleko nad rámec poradenství a mnohdy se na ilegální činnosti klientů přímo podíleli.
„Nemyslím si, že věděli, co jejich chlapci přes rozvojové trhy podnikají. Ale jsou vyděšení. Začíná jim svítat, že celé tohle skvělé latinskoamerické podnikání není tak košer, jak by mohlo být. Ani nevěděli, že Chalmet používal stamiliony peněz svých klientů aby financovali Dekkera!“
Stahl se zachechtal. „Měl jsi vidět jejich tváře. Bylo to, jako bych vysypal fůru hoven rovnou na jejich pěkné naleštěné stoly. Což, hádám, by se v určitém smyslu dalo říct, že jsem udělal.“
„A co se tedy chystají udělat?“ zeptal jsem se. „Chtějí odtamtud zmizet, rychle. Prodají to.“
Vlna nadšení z nově nabyté moci nad bankovnictvím, byť v mnoha ohledech stále jen iluzorní, se projevuje i dalšími normami. Ve Spojených státech má vzniknout dohlížitel nad trhem v podobě poradního sboru, který bude nezávisle vyhodnocovat míru rizika a včas varovat. „Vysíláme jasný signál Wall Street: Zábava skončila,“ komentovala to stručně mluvčí Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosi.
Britská legislativa chce zase donutit banky, aby povinně navyšovaly svůj kapitál v časech růstu, a vytvářely tak rezervy pro tlumení případných ztrát v období recese. To má mimo jiné zabránit i dosavadní rozhazovačné politice – americký ekonom Thomas Philippon z Newyorské univerzity vypočítal, že jen v roce 2006 daly banky na platy o čtyřicet procent více, než by odpovídalo jejich skutečnému výkonu.
Je ostatně známým faktem, že vysoké odměny byly a jsou realitou i v bankách těsně před krachem či spoléhajících na státní pomoc. Tyto skandály se dotkly například Royal Bank of Scotland nebo Lloyds TBS. Už v projevu k prvnímu výročí pádu Lehman Brothers navíc Obama upozornil, že byly zaznamenány nové příznaky příliš rizikového chování. A varoval obchodníky z Wall Street, aby nepočítali s tím, že bude jejich banky znovu zachraňovat.
Důvod třetí: nevěří jim vlastní klienti
Není divu, že po mnohamiliardových ztrátách přišly investiční banky také o důvěru těch, jejichž peníze k pochybným obchodům posloužily. Finanční instituce proto nyní potřebují a chtějí nové lidi. Respektive nový typ lidí. Personalista Richard Fletcher tvrdí, že se budou stále více ohlížet po lidech se zkušenostmi a dlouhou praxí, kteří prožili většinu kariéry bez společnosti počítačů, internetu či mobilních telefonů.
Zatímco v posledních dvou dekádách se synonymem úspěchu stal mladý a dravý finančník s ochotou riskovat, v současnosti nabývají vrchu konzervativní hodnoty a spíš než raketové zisky se hledá stabilita. „Zaměstnavatelé chtějí někoho, kdo dokáže spravovat majetek tradičními staromilskými metodami a ne hnát kupředu produkty, kterým obyčejní klienti už vůbec nerozumějí,“ řekl Fletcher.
Přišel jsem o půl milionu dolarů za méně než půl hodiny a automat na kafe nefungoval. Začínalo to vypadat na špatný den. Půl milionu dolarů je hodně peněz. A to kafe jsem zoufale potřeboval.
S tím, jak se rozpadlo pozlátko obřích sídel nabubřelých bank, zhasla i falešná gloriola jejich zaměstnanců. Podle některých názorů přitom jejich prestiž a respekt už dávno neodpovídaly realitě. „Bankéři jsou všeobecně lidé průměrné inteligence. To, že se lidé dobře oblečou s kravatou, neznamená, že jim musíte věřit. Ale hodně lidí jim jen proto věřilo,“ konstatuje investiční bankéř Ondřej Jonáš, který po dvě desetiletí vymýšlel bankovní produkty na Wall Street. Složité finanční produkty přitom podle něj často zneužili lidé, kteří jim sami nerozuměli a nedokázali je správně používat. Nebo ani nechtěli. V době, kdy oblek vyvolává spíš obezřetnost než důvěru, se to však začíná měnit. „Američané nejsou tak sebejistí, jsou opatrnější a – doufejme – přemýšlivější. Víte, připomíná to experiment s odstraněním dopravních značek v Holandsku: Když máte u silnice stopku, spolehnete se na ni a už nedáváte na křižovatce pozor; když Holanďané odstranili značky, lidé se začali chovat mnohem opatrněji,“ zamýšlí se Jonáš.
Možná je to tím, že základy ekonomie se na školách prakticky neučí, na rozdíl třeba od psychologie, společenských věd či chemie. Přestože finance ovlivňují všechny aspekty života a běžný člověk se často musí poprat i s komplikovanými produkty a termíny.
Výsledkem je nyní obrovské překvapení. Svět finančnictví pro nás zůstával uzavřený, nepochopitelný a spojený s řadou falešných mýtů. O to drsnější je propad do reality, který přešel do opačného extrému. Růžové brýle každopádně potřebovaly shodit obě strany. A rozhodně není na škodu, že tentokrát jsou to i bankéři, kdo musí přesvědčovat a snažit se získat důvěru. Možná to pak znovu budou vážení muži v pruhovaných oblecích s deštníkem a novinami v podpaží a ne nenávidění mladí zbohatlíci s výčitkami svědomí.
Obklopovala ho dvojice bankéřů v oblecích. Ačkoli byli oba průměrně vysocí, tyčili se nad ním. Vlastně, jak si to tak hrnul ze své kanceláře s každým z nich po jedné straně, vypadal jako mafiánský boss se dvěma gorilami v závěsu.
A tihle hoši byli gorily. Bloomfeld Weiss měl reputaci pro agresivitu, kterou uplatňoval při nákupu společností stejně jako při všem ostatním. Tihle dva se osobně účastnili rozdělení spousty společností po celém světě. Technicky byla tato aktivita známá jako fúze a akvizice. Některé slangové výrazy však dávají lepší představu o pravé podstatě toho, co se dělo: zmenšování, návrat hodnoty akcionářům, osekávání vedlejších aktivit, ždímání hotovosti. A pak tu je další skupina frází, která má co do činění s druhou stranou mince: zlatý padák, program manažerské motivace a obzvlášť to malé slovo odměna.
***
Zatímco v minulosti si velké investiční banky rezervovaly bary a restaurace pro večírky, dnes si spíš rezervují kostely a katedrály pro bohoslužby
O autorovi| Vojtěch Bednář, redaktor LN
