Označení kesonová nemoc je odvozeno od potíží, kterými trpěli potápěči potápějící se ve zvonu – kesonu. Keson je sklenice otočená dnem vzhůru a ponořená do vody. Vzduch v ní zůstává, ale čím je sklenice hlouběji, tím se v ní zvyšuje tlak vzduchu – každých deset metrů přibude jedna atmosféra. Totéž se děje se vzduchem v plicích. Když se potopíme, zvýší se jeho tlak a všechny plyny vzduchu začnou přecházet do krve.
Problém je v tom, že dusík, kterého vzduch obsahuje 78 procent, se vstřebává pomalu. Význam této pomalosti se projeví při vynořování, kdy by měl probíhat opačný proces. Potápěč se tedy musí vynořovat stejně dlouho, jako trval ponor. Jinak dusík zůstává ve tkáních a vlivem poklesu okolního tlaku se jeho molekuly zvětšují do velikosti bublin (jako když otevřete sodovku).
V těle však tyto bubliny ucpou malé cévy, brání průtoku krve a můžou způsobit smrt. Velryba se samozřejmě nepotápí s dýchacím přístrojem, ale důležitý je poměr času stráveného pod hladinou a během vynořování. A ten je v případě mořských savců posunut zcela ve prospěch času pod hladinou.
Kdyby se člověk opakovaně potápěl do velké hloubky, dělal by to přirozeně s nádechem a vyvolal by si kesonovou nemoc. Mořští savci se jí vyhýbají tím, že před ponorem všechen vzduch z plic vydechnou. Tím se zbaví dusíku, takže se jim nevstřebává do krve a tkání.
***
Vážení čtenáři, dotazy do této rubriky posílejte na adresu AMC Lidové noviny, ulice Karla Engliše 519/11, 150 00, Praha 5 nebo e-mailem na zahady@lidovky.cz.
Obálku označte Věda – záhady.
