Předpokládáme sice, že všichni vědí, že to, co je v televizi, není skutečné. Občas ale rozdíl mezi televizní a reálnou osobností diváky šokuje.
Tento zážitek je v jistém smyslu metaforický: Když je fantazie poutavá, komu záleží na pravdě?
Naše současná situace se té televizní blíží mnohem více, než bychom chtěli: finanční krize je z jistého pohledu čistou krizí informací. Je dost dobře možné, že jsme NECHTĚLI vidět nepříjemnou skutečnost.
atka ženy, která zemřela na předávkování, obvinila BBC, že neochránila její dceru před tamní „kokainovou kulturou“. Natashu Collinsovou nalezli mrtvou „poté, co se svým snoubencem, hvězdou dětských televizních pořadů Markem Speightem, strávili večer konzumací ,značného‘ množství kokainu.“ Matka Natashi Carmen Collinsová včera prohlásila, že je přesvědčená, že kdyby nepracovali v televizi, byli by oba ještě naživu. Zaútočila taky na BBC, že nedělá víc pro řešení drogového problému v médiích. „Rozhodně mají zodpovědnost vůči svým zaměstnancům a náhodné testy by mohly zachránit mnoho lidských životů. BBC by rozhodně měla veškeré zaměstnance podrobovat náhodným testům na drogy,“ uvedla....Je tam rozšířená kokainová kultura, takže by BBC měla o své zaměstnance dbát.“ ... Před čtrnácti dny bývalá produkční BBC Sarah Grahamová vypověděla před výborem Dolní sněmovny, který vyšetřuje obchod s kokainem, že jí někdo nabídl drogu hned v den, kdy do BBC nastoupila. ... „Manažeři BBC musí vědět, že se to děje, a měli by lidi, jako byla má dcera, kteří nastoupí do tohoto oboru, chránit,“ řekla Collinsová....„Lidé by měli vědět, že když jdou pracovat do televize, s vysokou pravděpodobností se setkají s drogami. Teď, když se ohlédnu zpátky, bych byla strašně ráda, kdyby se Natasha rozhodla, že půjde učit jako její sestra, a ne do televize. Ale snila o tom, že bude herečka, a drogová kultura v tomto oboru ji zabila.“ Kokain? Nikoli, neustálý klam Předpokládáme sice, že všichni vědí, že to, co je v televizi, není skutečné, ale rozdíl mezi tím, jak osobnosti vystupují v televizi, a jak se chovají ve skutečnosti, diváky často šokuje. Takto dopadly některé hvězdy BBC podle britských Timesů:
Frank Bough se v 70. a 80. letech etabloval jako oblíbenec žen v domácnosti, ale v roce 1988 přiznal, že bere kokain a na večírcích s prostitutkami si obléká dámské spodní prádlo.
Richard Bacon dostal padáka, poté co bulvární časopis News of the World odhalil: „Dobráček Modrý Petr v tichosti sjíždí kokain.“
Bývalý DJ Radio 1 Kevin Greenring zemřel na selhání srdce v roce 2007 poté, co si v předvečer svých pětačtyřicátých narozenin dopřál sadomasochistický sex s luxusní prostitutkou a pak míchal kokain, extázi a GHB.
V poskytování fantazií se točí příliš peněz na to, abychom si mohli dovolit příliš šťourat do skutečnosti, na níž tento byznys stojí. Show musí pokračovat, a dokud je zábavná, většině veřejnosti na tom, co se děje v zákulisí, nezáleží. Když David Letterman (bavič a komik, jehož pořad Late Show napodobuje Jan Kraus, pozn. red.) počátkem října prozradil divákům, že byl vydíraný, protože někdo věděl o tom, že měl sex s pracovníky své show, publikum se válelo smíchy. Na zpravodajském serveru Hollywood Gossip zaznělo pobouření nad tím, že by někdo mohl reagoval jinak: „Je komik. Jeho práce je rozesmát nás, ne být nějakým vzorem morálního chování. Podívejte se na Michaela Jordana, Billa Clintona, Brada Pitta... celebrit, které měly nějakou sexuální aféru, je nejspíš víc než těch, které žádnou neměly.“ Když je fantazie poutavá, komu záleží na pravdě?
Předstírání se může odehrávat před zraky milionů lidí. Andre Agassi v nedávno vydané autobiografii popsal, že v devadesátých letech hrál nejen v paruce, ale taky sjetý metamfetaminem. Ale i když přišly pozitivní výsledky testu, vylhal se z nich a příslušné orgány přimhouřily oči. Neexistovala žádná motivace dostat se k pravdě; na Agassiho hvězdné schopnosti přilákat diváky závisely výdělky příliš mnoha lidí. Chceme vidět extázi vítězství a agonii porážky, a ne si nechat připomínat, že náš idol nosí příčesek a je sjetý pod obraz. Jak jsme dospěli k takové lhostejnosti vůči padělkům? Proč jsme tak ochotní přijímat chytré faksimile místo toho, co je zjevně reálné? Částečně proto, že vjemy nyní tvoří tak velkou část ekonomiky, že dokud se vjemy zdají být O. K., pak musí i ekonomika být „O. K.“.
Rozhoduje vjem, nikoli hodnota V manažerské literatuře se v posledních letech hodně píše o „servitizaci“ či „poslužebnění produktů“. Moderní ekonomika už neprodukuje věci. Produkuje nehmotné zboží zvané služby. Aktivitám západního světa dnes dominují pojišťovnictví, bankovnictví, státní úřady, turistické služby, maloobchod, vzdělání, sociální služby, frančízink, média, kongresové služby, konzultantské služby, právní služby, zdravotnictví, environmentální služby, obchod s realitami a osobní služby. Vyrábíme spokojenost. Klíčovým rozdílem mezi ekonomikou založenou na věcech a na službách je asi to, že „pravda“ věcí je evidentní, kdežto hodnota služeb je často založena na vjemech.
Vjem často v ekonomice služeb funguje jako zástupná veličina za hodnotu. Dokonce v něm často spočívá hodnota sama, přinejmenším v zábavním průmyslu a možná i v médiích. Z toho nutně vyplývá, že na velkém trhu nehmotných věcí, kde se pořady pro děti, sportovní události, zábava, akademické tituly, finanční deriváty, hypotéky, zdravotnické služby, zprávy a environmentální odpustky obchodují za velké sumy, může být sdělení nelichotivé pravdy extrémně nákladné. Pokud to není opravdu nezbytně nutné, držte se od pravdy dál.
Pravda má nulovou hodnotu Na trhu s fantazií má pravda malou nebo nulovou hodnotu. Jestliže nás nezajímá skutečný člověk David Letterman nebo Bill Clinton, ale jen nějaké fantazijní postavy, které hrají, logicky pak nikomu nemá co záležet na vydírání nebo skvrnách na modrých šatech Moniky Lewinské. V takovém světě není podstatný rozdíl mezi prezidentem a osobou, která hraje prezidenta, dokud ho hraje zábavně. Ať už je produktem riziková podřadná hypotéka, politik nebo fantazie comebacku Michaela Jacksona, přinejmenším do uzavření obchodu musí fakta zůstat podřízena pocitům.
Má toto všechno nějaké následky?
Mezi problémy, které by měli ekonomové studovat, je otázka, co se stane, když poklesne celkový obsah pravdy v „poslužebněné“ ekonomice. „Pravda“ tuny oceli je ocel sama. Co je pravdou balíku sekuritizovaných rizikových hypoték? Jaký je pravdivostní obsah oblíbeného, leč krajně rizikového zajišťovacího instrumentu credit default swap? Třeba to nevíme, a tato okolnost vedla přímo k současné ekonomické krizi.
Nechceme znát pravdu o hypotéce Finanční krach je z jistého pohledu čistou krizí informací. To, co nevíme (anebo lépe řečeno to, co víme, jenže ono to tak není), nám může ublížit. Buď trh dočasně ztratil schopnost správně oceňovat aktiva, anebo, což je horší, stejně jako ATP v případě Andreho Agassiho prostě nejsme ochotní aktiva oceňovat, protože vzít na vědomí pravdu by pro byznys v našem poslužebněném světě znamenalo katastrofu. Možná je skutečným psychologickým účelem různých vládních stimulačních balíčků dát na vědomí, že pravdu znát nepotřebujeme. Vláda nám jimi sděluje, že když se nám tržní signály nelíbí, mohou je úřady odsunout stranou; že s pomocí vytištění dostatečného množství peněz můžeme odkládat pohled do ekonomického zrcadla a bránit bankrotům do nekonečna. Hudba může hrát pořád, stačí si to jen dost silně přát.
Problém je, že od pravdy se nemůžeme nikdy úplně oprostit.
Slova „A poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí“ se často používají v morálním významu. Ale lze je použít ve zcela sekulárním významu jako vyjádření potřeby nepodléhat špatným informacím. Špatné informace způsobují destrukci. Možná že základní důvod velké a patrně prohlubující se krize západní společnosti je ten, že její zásoby pravdy - procento jejího informačního rezervoáru, které skutečně odpovídá realitě - klesly pod kritickou úroveň a její instituce se pokoušejí pokrýt deficit tím, že freneticky tisknou další lži. Možná že důvod, proč jsou na tom finanční sektor, politika, média a reality tak špatně, je ten, že drží největší portfolia vadných informací. A to je zabíjí. V ekonomice služeb sice existuje tendence zvyšovat kvantum informační manipulace, „spinu“, za účelem krátkodobého zisku, její dlouhodobé přežití ale závisí na minimalizaci spinu. Nechcemeli se ztratit, musíme vědět, kde jsme. Chrom, klima a vůně posečené trávy Návrat k pravdě vede tou nejkratší trasou zpátky do reality. Carmen Collinsová, matka zemřelé zaměstnankyně BBC, intuitivně cítila, že by její dcera dopadla líp, kdyby si vybrala obyčejnější zaměstnání. Ten pocit, který ji k tomu přivedl, má stejný základ jako pocit, že autentické občanské iniciativy a neškolení komentátoři, jakým se třeba v průběhu americké prezidentské kampaně stal Instalatér Joe, působí ve srovnání se světem velkých médií na první pohled zdravěji. Tyto outsidery ještě nechrání před realitou firewall tak jako mandaríny BBC a washingtonské politiky. Svět letošních amerických protestů proti vysokým daním, pro které se ujal název čajové dýchánky, je pořád světem, kde existuje opravdová legrace, a ne kousavý sarkasmus baviče Davida Lettermana. Je to pořád svět základních obav a prostých radostí, svět, kde vás bolí nohy a na závěr dne si dopřejete zmrzlinu. Někteří lidé stráví celý život tím, že se od toho snaží dostat co nejdál; snaží se vypudit vzpomínku na lidi sedící na verandě a pojídající buráky, zkouší různé drahé přípravky, které mají vymýt z vlasů zápach čerstvě posečené trávy a dvoutaktního benzinu. Právě tohle představuje až příliš často v jistých kruzích význam slova „úspěch“. To a bílá lajna na stole. Nakonec se třeba dostanou do paláce z chromu a skla obklopeného mrazivým vzduchem a ledem v závratné výšce nad světem. Ale nikdy nesmějí zapomenout - pokud na to nechtějí doplatit - že to všechno je podpíráno pravdou a láskou.
***
Na obrovském trhu nehmotných věcí, kde se sport, zábava, tituly, finanční deriváty, hypotéky, zprávy a environmentální odpustky obchodují za velké sumy, může být sdělení nelichotivé pravdy extrémně nákladné. Pokud to není opravdu nezbytné, držte se od pravdy dál.
Andre Agassi přiznává, že hrál v paruce a sjetý. Ale z pozitivních výsledků testů se vylhal a příslušné orgány přimhouřily oči. Neexistovala žádná motivace dostat se k pravdě; na Agassiho hvězdné schopnosti přilákat diváky závisely výdělky příliš mnoha lidí.
Vláda nám stimulačními balíčky sděluje, že když se nám tržní signály nelíbí, mohou je úřady odsunout stranou; že s pomocí vytištění dostatečného množství peněz můžeme odkládat pohled do ekonomického zrcadla a bránit bankrotům do nekonečna.
O autorovi| Richard Fernandes filozof, Autor pochází z Filipín, žije v USA. Na svém blogu Belmont Club píše o historii, strategii a informacích. Pajamas Media ; Richard Fernandes filozof
