Těžiště badatelského zaměření jičínského rodáka a patriota tvoří české politické a kulturní dějiny konce 19. a první poloviny 20. století a historie novodobé světové diplomacie.
Jeho pedagogické působení je nedílně spjato s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy, kde začal přednášet ještě za svých studií roku 1955 a kde pak působil po šedesát let na katedře českých dějin – nejprve jako odborný asistent, v letech 1966–90 jako docent a od roku 1990 jako řádný profesor.
Proslul svými poutavými přednáškami, navštěvovanými i studenty jiných než historických oborů i posluchači z neakademických kruhů, a ve svém semináři během let vyškolil stovky kvalitních historiků. Jako na charismatického učitele na něho vzpomínají i ti z jeho někdejších žáků, kteří se po studiích historii profesně nevěnovali, mezi nimi mnozí přední novináři a politici.
Jsem zřejmě jediný český spisovatel, který měl na autogramiádě policejní ochranku, říká Viewegh |
Českou dějepisnou literaturu obohatil profesor Kvaček řadou objevných studií a monografií (mj. Osudná mise; Nad Evropou zataženo nebo Československo a Evropa 1933–1937), několika po léta užívanými a oceňovanými vysokoškolskými učebnicemi (Československé dějiny IV) i originálně komponovanou učebnicí dějepisu pro gymnázia (České dějiny II. 1792–1992, 2002 a další vydání), jakož i mnoha čtivými knihami populárně-historickými (mj. Historie jednoho roku; Diplomaté a ti druzí; Poslední den. Z dramatického podzimu 1938).
Obrazy dávné minulosti
Zvláštní význam, především v čase normalizačního „zapomnění“, měla jeho historická publicistika v soudobém tisku, udržující kontinuitu národní paměti a zprostředkující čtenářům co možná nejautentičtější obraz nedávné minulosti. Dokázal v ní dobře uplatnit své hlavní badatelské zaměření a současně svůj jedinečný literární styl, který nestandardně využíval i ve svých vědeckých pracích. V sedmdesátých a osmdesátých letech pravidelně publikoval na stránkách týdeníku Českého svazu protifašistických bojovníků Hlas revoluce, kde proslul především historickými reportážemi, poskytujícími plastické průhledy do diplomatického zákulisí třicátých let a druhé světové války. Především pro jeho příspěvky získal tento časopis mnoho čtenářů i mimo „odbojářskou“ obec, především mezi nonkonformními intelektuály.
Putin všechno prohrál, je starý a nemocný. Jestliže se vzdá moci, musí počítat s vězením, říká ruský spisovatel |
Ještě větší ohlas měly Kvačkovy články, publikované tehdy pravidelně jako „podčárníky“ na první straně sobotní přílohy deníku Svobodné slovo a podepisované šifrou kk. Každý z nich byl věnován vybrané pozoruhodné události, osobnosti či problému české nebo světové historie, přinášel zajímavá, širšímu publiku neznámá fakta a téměř beletristickou formou přibližoval čtenáři příznačnou atmosféru doby. Autor zde vytvořil specifický žánr historického fejetonu, někdy zabíhajícího do historické reportáže, jindy do biografického medailonu nebo eseje, vždy však prostého dobové ideologické poplatnosti, často na hraně publikovatelnosti a s výmluvným podtextem mezi řádky. Dokonalou znalost událostí či problémů, o nichž psal, dokázal spojit se smyslem pro ozvláštňující detail z nejrůznějších memoárů i z dobového tisku a ve zkratce plasticky zachytit určité prostředí anebo lidský naturel a soukromí dějinných aktérů. Jeho popularizační produkce vrcholila ve druhé polovině osmdesátých let, kdy se pro ni s postupným uvolňováním politických poměrů v čase gorbačovské „perestrojky“ otevřel širší prostor a kdy v červáncích historického zvratu nabývala aktualizačního důrazu. Vedle novinové a časopisecké publicistiky se tehdy projevila i v několika knihách.
Průkopník „orální historie“
Od šedesátých let byl Robert Kvaček průkopníkem dnes módní „orální historie“. Vedl dlouhé rozhovory z řadou tehdy žijících pamětníků, často významných politických a kulturních osobností meziválečného Československa či období protektorátu, a mnohé z nich podnítil k napsání memoárů, které pak reflektoval ve svých pracích. Některé z těchto vzpomínkových rukopisů pak spolu se svými žáky vydal v kritické edici (paměti Huberta Masaříka, Vlastimila Klímy, Jiřího Havelky, Františka Ježka).
Ve své mnohostranné popularizační činnosti pokračoval pak ve změněných popřevratových poměrech, kdy začal promlouvat i v rozhlase a v televizi, účastnil se diskusí o různých klíčových a sporných otázkách moderních českých dějin a zaujímal v nich zásadní, přesvědčivě vyargumentovaná stanoviska. Dnes je jedním z nejrespektovanějších českých historiků – doma i v zahraničí. A celé generace jeho žáků i čtenářů se těší na páně profesorovy memoáry, bilancující žeň bohatě naplněného života.
