1. února 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Prohra vždycky bolí, vzpomíná na prezidentské volby Horáček

Michal Horáček | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Michal Horáček | foto:  David Neff, MAFRA

PRAHA Textař, antropolog a někdejší prezidentský kandidát Michal Horáček o tom, jak zvyšuje své šance na výhru v sázkách a proč se chystá znova studovat. S Michalem Horáčkem jsme se potkali skoro na den od loňských prezidentských voleb: v jejich prvním kole tehdy skončil na čtvrtém místě. V Horáčkově oblíbené kavárně jsme mluvili nejen o téhle intenzivní životní zkušenosti, ale hlavně o tom, jak moc jde život brát jako hru, proč člověk nemá nikdy ztratit poker face a o roli nejistoty v životě muže, který má rád věci pod kontrolou.

Michal Horáček má ještě dnes tendenci sklouznout do státotvorného kandidátského tónu, zvlášť když přijde na politiku. Asi nejsnáz ho opouští, když přijde řeč na sázky. Pak mu bez problémů naskočí i dostihová maďarština, kterou se kdysi naučil, aby měl proti konkurenci výhodu při sázkách na klusáky z téhle země. Druhou možností, jak ho ze státotvorného tónu vyzout, jsou dějiny umění, které by chtěl na stará kolena vystudovat. Na květnové přijímací zkoušky se intenzivně připravuje už teď.

Michal Horáček
Michal Horáček

LN: Do kina jde teď dokument Máme na víc o vaší volební kampani: už jste ho viděl?
Robin Kvapil, který ho natočil, to vidí úplně jinak než já. Až mě to udivilo. Ale jsou tam shromážděné unikátní věci. A v čemsi intimní. Viděl jsem se tam ve chvílích rozpaků a chaosu, ve chvíli zjevné porážky. Ono není moc příjemné se na sebe takhle dívat, je to dost krušné. Myslím, že to zná každý, kdo poprvé slyší svůj hlas na magnetofonovém pásku: připadá mu, že není jeho. Nebo když vám lidi podávají pas, často slyšíte: „Na tu fotku se nedívejte, ta se nepovedla.“

LN: Vy se na sebe nerad díváte?
Strašně nerad. Už jsem ten film viděl a nebudu to podstupovat znovu.

LN: Vadí vám dívat se na sebe, nebo byste dneska chtěl některé věci udělat jinak?
Oboje. Vadí mi dívat se na sebe a spoustu věcí bych udělal jinak. Ten dokument je na mě strašně přísný. Člověk najednou vidí, kolik hloupostí řekne, jak je nepřesný… No, třeba když se na poslední chvíli ukázalo, že na Barrandov mám jít nejen já s panem Ovčáčkem (mluvčím prezidenta), což byla původní nabídka, ale že pozvali ještě pana Hájka. To je takový divný člověk od pana Klause (bývalý tiskový mluvčí prezidenta Václava Klause). A já se najednou slyším, jak blekotám, místo abych se dostal k povaze věci… Ale zas je tam vidět, že jsem měl dobrý tým, že oni to zvládli.

LN: A celá ta kandidatura: přijde vám takhle zpětně jako dobrý nápad?
Vynikající. To vážně. Já nejsem posedlý tím, že bych musel být prezident, a už nikdy nebudu kandidovat. Bral jsem to jako příležitost přinést do politické kultury nějaká témata. Třeba to, že kandidát má být především transparentní, a proto jsem o sobě dal přehled včetně zdravotního stavu. A tam si každý mohl přečíst, jak jsem na tom s játry a jiné věci.

LN: Pochopila jsem, že prohry vás nerozhodí. Je nějaký typ prohry, který nezvládáte?
Prohra vždycky bolí. Vždycky je to nepříjemné. Jediný rozdíl je v tom, že musíte zachovat stejný ksicht, jako když vyhrajete nebo se neděje nic.

LN: Jak dlouho jste poker face cvičil?
Dlouho. Pro mě to bylo těžké. Člověk tak snadno vykřikne nějaké sprosté slovo nebo zajásá. Oboje je neodpustitelné. Jednou jsme s partnerem přijali vysoké sázky, a když ohlásili doběh, byl pro nás ten nejhorší možný. Já jsem vzal stočený program a praštil jsem s ním o stůl. A ten kolega říká: „Udělej to hlavou, blbečku.“ A to si pamatuji dodnes. Že prohrajete, to se stane. Ale že to neunesete, to se stát nesmí.

LN: Takže až to, že to neunesete, je skutečná prohra?
Myslím, že jsem to využil při té prezidentské volbě.

LN: Při té jste, kdybychom to vzali finančně, prohrál asi 40 milionů… Co jste za ně získal?
Získal jsem za to pocit, že jsem do toho poctivě dal všechno, co jsem mohl. To je zásadní věc. Nabídl jsem zásadní témata jako transparentnost a úplná nezávislost.

LN: Počkejte, vy teď zase kandidujete na prezidenta, to už nemusíte. Co to přineslo vám osobně?
Ohromnou spoustu věcí. Potkal jsem tisíce lidí, objel jsem 550 míst a byl jsem na místech, kam bych jinak nepřijel, třeba ve vesnici na Šumavě, kde je největší míra exekucí…

LN: Jak v takovém místě reagují na chlápka, co má tolik peněz jako vy?
Oni jsou rádi, že tam někdo přijede a mluví s nimi. Tam v životě nikdo nebyl. Šli jsme do hospody a oni vyprávěli. Z těch cest si pamatuji spíš ty smutné příběhy. Co často vedou k exekucím a někdy skoro nevyhnutelně. Stačí brát tak málo peněz, že nemáte rezervu ani na lednici, co se po šestnácti letech pokazila. I proto jsem exekuce vytáhl jako téma, snažil jsem se něco změnit.

LN: Vzpomínáte na to volební dění někdy?
Ne. První pravidlo člověka, co mě přivedl do herního prostředí, bylo: „Koukej se živejm do očí, ne mrtvejm do prdele.“ Koukej se dopředu. Co bylo, nezměníš. Nemluvíme o tom ani na to nemyslím. Někdy si vzpomenu na nějaký drobný příběh. Třeba v jednom městě, myslím, že to byla Moravská Třebová, byla ulice, kde na jedné straně bydleli bohatí a měli mercedesy a tak a na druhé ti, co měli vážné existenční problémy. Dotklo se mě, co pár metrů může znamenat. Funguje to víc než drátěný plot. Zrovna jsem o tom napsal píseň, co se jmenuje Masarykova třída. To je pro mě způsob, jak se s takovou věcí vyrovnat.

Celý rozhovor s textařem Michalem Horáčkem o prezidentské kampani i o tom, že se znovu chystá na vysokou školu, si přečtěte v magazínu Pátek LN.

V magazínu dále najdete:

  • Příběh Petry Kvitové a její nezdolné cesty zpět na tenisový vrchol.
  • Rozhovor s horským vůdcem Branislavem Adamce o tom, že laviny můžou padat i kousek od sjezdovky.
Petra Tajovský Pospěchová

PŘÍBĚH: Jsem závislá na dceři, nezvládnu být bez ní
PŘÍBĚH: Jsem závislá na dceři, nezvládnu být bez ní

Musím na chirurgický zákrok a já mám strach, že to ani jedna nezvládneme. Co když se jí něco stane a já si to pak budu vyčítat? Už teď pláču, když si představím, že jí budu muset dát do školky cizím lidem a 8 hodin nebudu vědět, co s ní je a jestli je v pořádku. Já to prostě nedokážu. Přemýšlím o psychologovi. Nemáte někdo radu?

Najdete na Lidovky.cz