Blíží se dvacátý osmý říjen. K tomuto svátku jsme se v obecné škole učili píseň, jež končila slovy: „Ten velký den a slavný den buď pozdraven!“
Už toho pózování s národním svědomím nechejte. Darebáci jsou pořád mezi námi, na ty se zaměřte. Na německém účtu bývají vedeny velké položky: vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938, koncentráky, Lidice, zákaz vysokých škol Připomenu drobnější položky: cenzura, nucené práce, zákaz pohybu, ponižování všeho druhu. Němčina se všude cpala před naši řeč. V jídelnách obchodního domu ve Zlíně byl napřed název Kuttelflecksuppe, pod ním dršťková polévka. Němec to musel číst první. My jsme se tomu posmívali. Na dveřích ordinace byla tabulka: Zähne - zuby. „Já nepotřebuju zahnout zuby,“ pravil Jirka Kratochvíl. A když byl na řadě, pravil u dveří: „Je tu nějaký Němec? Ať jde první! Tak já s dovolením jdu.“ Na potravinovém lístku byl ústřižek na umělý med - Kunsthonig: kumšt-hovník. To byl válečný vynález. Na poštovních známkách byl název Protektorátu napřed německy, pak česky. O dva roky později už na nich stálo velkým písmem Deutsches Reich a malými písmeny dole ten Protektorát: německy a česky.
Bylo jasné, kam to směřuje. Měli jsme zmizet. To se hmotně projevilo, když kutlfleksupové vysídlili na Neveklovsku asi třicet vesnic, aby si tam udělali střelnici. Po válce by tam usadili Němce.
Z internátního rozhlasu zněly někdy německé písně, například tato: „Denn wir fahren, denn wir fahren gegen England!“ My jsme zpívali toto: „Denn wir fahren do ševcáren, den wir fahren do otrokáren, á-hoj!“
Mladí lidé se dneska mohou dovídat fakta: ale nesdělitelný je ten pocit stálého ponížení a nebezpečí. A stálé rozhodování, jak se v různých situacích chovat.
Já jsem odsun Němců považoval za spravedlnost dějinnou, nejen válečnou. V letošním Hanáckém kalendáři je článek o tom, jak byla v Olomouci v 19. století zaváděna tramvaj: všecky nápisy a názvy byly jen německé, češtinu si Olomoučané museli proti kutlfleksupům vymáhat. Jako jsme si v polovině 19. století vymáhali, aby se ve školách vůbec učila čeština. Česká gymnázia vznikala pomalu, ve venkovských městech, a vždycky s tím musel souhlasit i nějaký Němec. Oni nikdy nechtěli být s námi rovnoprávní: to až po válce.
Tzv. odsun, bylo to vyhnání, postihlo nespravedlivě jednu generaci za dějinné viny. Ale i tu se dovídám od Pavla Kosatíka (České snění, Torst 2010), že to zavinili naši přemyslovští vládci, když se zásadně ženili s Němkami: z politických důvodů! Němci vyvolali válku a prohráli v ní všecko, včetně nás. Kdo všecko prohraje, má jít od stolu. A ještě k nám přitáhli bolševismus! Naše národní svědomí má dnes jiný úkol: ukázat, když jsme ve svém království konečně sami, co dobrého umíme pro Evropu udělat, jakou vládu a jaký život si zařídíme.
